PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (13)

MANŽELKA A MILENKA

„Příhodo, tak se mně zdá, že ses nějak změnil. Už nejsi takový, jakýs býval,“ uslyšel jsem nedávno od manželky. Dívala se na mě přitom tak nějak divně. Pohledem, jaký jsem u ní za ta dlouhá léta našeho manželství ještě nikdy neviděl. Nebo si jej jen nevšiml?

„Co se zdá je sen,“ odvětil jsem pohotově a bez nějakého přemýšlení. Jenže pak mně to začalo vrtat v hlavě. A pořádně. Co jí zase přelétlo přes nos? O co jí jde? Ať jsem uvažoval jak chtěl, na kloub jsem tomu nepřišel. A vyptávat se nemělo žádný smysl. Natolik jsem svou ženu znal. Ále co, mávl jsem nad tím nakonec rukou. Nějak bylo, nějak bude.

Manželka však chodila kolem po špičkách, moc nemluvila, čím dál častěji při pohledu na mne jaksi podivně vzdychala. Sem tam se zamkla v ložnici a já odtud slyšel vzlyky. Brečela. To přece není normální, takovou ji neznám, říkal jsem si. Zeptat se jí na důvod jsem se přesto neodvážil.

Trvalo to přibližně týden. Pak, bylo to v neděli, odemkla dveře ložnice, vyšla ven a hrnula se ke mně. Posmrkávala, oči měla červené jak králík a mně se na chvilku zazdálo, že se v nich schyluje k bouřce. Jako by z nich totiž začínaly létat blesky. Vzápětí taky zahřmělo.

„Už toho mám dost, už to nevydržím,“ uslyšel jsem od ženy. „Příhodo, přiznej se, ty máš nějakou ženskou. Milenku. To jsem si od tebe na stará kolena nezasloužila,“ vyhrkla manželka a začala znovu brečet. Ve mně by se krve nedořezal.

„Co to plácáš? Jakou ženskou? Jakou milenku? Co je to za blbost? Kdes na to přišla?“ snažil jsem se bránit. Ale svědomí jsem úplně čisté neměl.

Mezi vzlyky cosi říkala, jenže já jí nerozuměl. Pak brečet přestala a pro změnu začala ječet. Tentokrát srozumitelně. Vyčetla mi kdeco. Nebudu vám nic nalhávat, zkrátka jsme se poštěkali. Hodně. Já za sebou práskl dveřmi a vydal se za tou svou milenkou, o kterou jsme se svorně dělili ještě s několika kamarády.

Jmenovala se zelená a nevázané orgie s ní jsme čím dál častěji pořádali v naší oblíbené vesnické hospůdce.