Lidský mozek pro mě byl odjakživa jednou velkou a nevysvětlitelnou záhadou. A přiznám se, že postupem času jí nejenže zůstává, ale je čím dál větší. Ani trochu mi není jasné, jak funguje, proč se v něm něco zachytí a zůstává tam navždy, a jiné, potřebnější, se ne a ne uhnízdit.
Když jsem byl kluk, bydlel v našem domě jakýsi pan Zvejška. Na první pohled nepříjemný a do sebe uzavřený starší muž. Tak trochu jsme se ho i báli. Ale jen do té doby, než jednou otevřel okno svého přízemního bytu a nabídl nám spoustu plakátů s hrdiny námi tenkrát tolik milovaných mayovek. Ještě dnes si toho člověka dokážu vybavit, ještě dnes bych ho poznal. Kdyby žil.
Na druhé straně si občas uvědomím, že jsem úplně zapomněl na některé kolegy, s nimiž jsem v práci působil před deseti, ba i méně lety. Nemůže za to nikdo jiný než ten můj mozek. Je v něm snad nějaké zvláštní speciální síto, které podle svého uvážení něco spolehlivě zachycuje a ostatní nenávratně propouští? A pokud ano, proč tomu tak je? Vždyť třeba právě toho pana Zvejšku jsme my kluci vídávali jen občas a poměrně krátkou dobu. Pak nenávratně zmizel neznámo kam. A naopak se zapomenutými bývalými kolegy jsem se setkával několik let téměř denně.
Jak říkám, lidský mozek je pro mě jednou velkou záhadou. A taky jsem se už smířil s tím, že jí na kloub nepřijdu. Ani nechci. Proč bych taky měl? Nechám ten svůj mozek mozkem a raději se budu věnovat žaludku. Dám si mozeček, případně květák na mozeček. Ten pro mě nikdy žádnou záhadou nebyl, není a ani nebude.
5 komentářů:
Květák miluju:-)
Já taky, zato brokolici nesnáším.
Ahoj Jardo. To není jen mozek, ale podel mého názoru hlavně naše city. Ty totiž taky ovlivňují, co si zapamatujeme. :-) Ten pán s Mayovkami vám klukům prostě předal daleko emotivnější vzpomínky (strach, úžas, radost), kdežto kolegové z práce po čase zevšedněli a zapadli, aniž by nechali nějaký střípek výrazné či odlišné emoce. Zkus si představit, že by ses s jedním z těch kolegů pohádal nebo popral o závažnou věc. Myslím, že to by sis ho set sakra zapamatoval. :-) Moc zdravím. VJ
JOHANNKA: Je to tak. Máš stoprocentní pravdu. Jsem rád, že ses po odmlce zase objevila.
Tak nad tímhle jsem také mnohokrát přemýšlela. Proč kolikrát v naší paměti utkví zdánlivě věci nepodstatné a na ty důležité mnohdy zapomeneme.
Okomentovat