Už je to hodně dávno, co naposledy rozhýbal svou starou kostru a vyjel. Kamsi do toho svého výtahového nebe. Škoda, že onen veterán neuměl mluvit nebo psát. To, co zažil, by totiž vydalo na tlustou a hlavně hodně zajímavou knihu.
Výtahový stařeček pamatoval ještě první republiku. Neznal žádná tlačítka ke zvolení toho kterého patra, zato se mohl pochlubit elegantními táhly. A dolů vozil jen toho, kdo měl k dispozici klíč. V oné nejmenované budově tedy tenkrát výhradně uklízečky.
Měl svou hlavu, byl co chvíli škodolibý i vzdorovitý. Tyhle vlastnosti projevoval hlavně nedovíráním svých vnějších dveří. A tak vrátný v té pětipatrové budově plné kanceláří do nich co chvíli telefonoval, že výtah stojí tam či onde a je potřeba, aby jej šel někdo dovřít.
A tak se stalo, že jistého dne zazvonil v jedné z místností telefon právě ve chvíli, kdy se tam konala porada. Vedoucí chvíli držel sluchátko u ucha, řekl do něj jedinou větu - „samozřejmě, někoho tam pošlu“ – a pak zavěsil. Pohlédl na své podřízené a povídá: „Franto, volají zespodu, že je potřeba zavřít výtah. Prosímtě skoč tam.“
Franta se svým typickým způsobem odloudal a po chvíli se vrátil. Už mezi dveřmi na něm bylo patrné naštvání. „Tohle mně nedělejte, víte, kolik mám starostí?“ prohlásil vztekle. Onen výtah totiž byl dávno v tom svém nebi. Šprýmař vedoucí poslal podřízeného zavřít neexistující dveře v době, kdy dělníci už půldruhého roku rozšiřovali šachtu pro mladého následovníka výtahového stařečka.
Žádné komentáře:
Okomentovat