Snad každý už tu větičku zabývající se hodně důležitým lidským orgánem někdy v životě slyšel. „Zlomil (zlomila) mi srdce,“ říkává se. Proč? Jak tohle rčení vzniklo? Kdo je vymyslel? A dá se srdce zlomit? Nebo nalomit? Pochybuji.
Ještě pochopím, že láska může procházet žaludkem. Šikovná kuchařinka si dovede podstrojováním a dobrotami toho svého vytouženého chlapa bez jakýchkoli problémů udržet. Ale nechápu, jak by se dalo zlomit srdce. To by muselo případně nejprve ztvrdnout na kámen. Jenže v kamenném srdci zase není pro žádné láskyplné city místo. Nebylo by tedy pro koho brečet, koho oplakávat, nad čím si zoufat.
Zlomené srdce je podle mého názoru sice obrazné, ale zato hodně nesmyslné přirovnání. Stejně jako srdce na dlani. Vždyť co by čekalo toho, kdo by si je ze své hrudi statečně vyrval a se zasněným, zamilovaným pohledem podával druhému? V jeho těle by bylo rázem pusto a prázdno, případné opětované city by se neměly kam uchýlit, natož pak tam kdesi uvnitř více či méně zakořenit.
Co se týká lámání vnitřních životních orgánů, myslím si, že mnohem větší pravděpodobnost (a taky úspěšnost) je u jater. Takovému pořádnému alkoholikovi ztvrdnou raz dva. A často pořádně. Pak by neměl brát na lehkou váhu radu těch zkušenějších: „Dej bacha a ohýbej se opatrně. Ať si ta svá játra nezlomíš.“
Žádné komentáře:
Okomentovat