Franta s Pepou si kvůli ní jednou málem vjeli do vlasů. „Je to mistrová. Nic podobného jsem ještě nezažil,“ zasnil se první. „Mistrová? Koloběžka to je. Ukaž mi někoho tady u nás v práci, kdo se na ní ještě nesvezl. Teda s výjimkou mě,“ oponoval mu tvrdě druhý.
Řeč byla o jejich pětadvacetileté sexem posedlé kolegyni Julince. Živočišné a nenasytné. „Říkám ti, že je to mistrová,“ opakoval ještě důrazněji Franta. Vyhrnul si rukávy košile a vzápětí povytáhl nohavice kalhot až nad kolena. „Už jsi to někdy viděl?“ ukazoval kolegovi odřeniny, či spíše spáleniny na svých všech čtyřech končetinách. „Tohle ještě žádná nedokázala. A nic na tom nemění ani skutečnost, že ten koberec v archivu je jak smirek,“ zasnil se znovu Franta.
Oběma muži propíraná Julinka byla nymfomanka. Manžel od ní odešel krátce po svatbě a bylo veřejným tajemstvím proč. „Ta by utahala i koně,“ zmínil se jednou v hospodě kamarádům. Ani po rozvodu však žena nehodlala hladovět. Svou několikanásobnou denní potřebu ukájela hlavně v práci. K radosti své i většiny kolegů. Jednoho z nich nakonec dohnala až k oltáři. Možná proto, že svým vybavením vysoce převyšoval ostatní.
Měl smůlu. Poprvé na něj zapomněla už o svatební noci, kdy se její mužíček opil do němoty. Zůstalo to v rodině, zaskočil za něj bratr. A taky se tím zanedlouho pochlubil. Na druhý den našli kolegové novomanžela stojícího ve velkém otevřeném okně ve čtvrtém patře. „Je to štětka, už ji nechci. Nebaví mě žít,“ vykřikoval. Neskočil. Místo toho se s Julinkou rozvedl.
V kronice ženina života se pak objevila ještě jedna svatba. Z onoho svazku vzešel dokonce i potomek. Od té doby uplynulo přibližně čtvrtstoletí. Julinka se hodně změnila. Už není nenasytnou nymfomankou. Stala se z ní typická pavlačová klepna. Ale taky věčně hladová a nenasytná. Jen ty dřívější nikdy nekončící zástupy mužů vyměnila za nynější neuvěřitelně velké hromady drbů.
Žádné komentáře:
Okomentovat