Zatracené paneláky, pomyslel si v duchu Mojmír Balda a zesílil zvuk televizoru. Kdo to má pořád poslouchat? Copak si ti lidé myslí, že jsou tady sami? To se fakt nedá vydržet, láteřil tak jako skoro každý jiný den pětatřicetiletý muž.
Na televizní obrazovce v obýváku se schylovalo k další vraždě, u sousedů po obou stranách Baldova bytu bylo také hodně rušno. Jenže jinak.
„Už tě mám dost. Jsi budižkničemu, nic doma neuděláš, s ničím mi nepomůžeš,“ nedalo se přeslechnout zprava.
„Áááá, nepřestávej. Ještě, ještě,“ ozývalo se zleva.
Balda se snažil pozorně sledovat vývoj detektivky na obrazovce, ale moc se mu to nedařilo. Sousedé měli zkrátka navrch.
„Ty taky nejsi žádný poklad. Sbal se a táhni za těmi svými chlapy,“ vyřvával muž za pravou tenkou panelákovou stěnou.
„Áááá, áááá, vydrž, vydrž, už to bude,“ povzbuzovala žena svého partnera za levou, snad ještě tenčí zdí.
Balda znechuceně vypnul televizi a odšoural se do kuchyně. Vztekle za sebou práskl dveřmi. To naše nedávné stěhování nebyla žádná výhra. Měli jsme zůstat tam kde jsme byli. Mezi starými zlatými a tichými důchodci, říkal si.
O tři hodiny později ještě pořád seděl na kuchyňské židli, dopíjel láhev skvělého červeného. V zámku dveří zarachotil klíč. Manželka se vracela z odpolední směny.
„No to jsem si mohla myslet. Nic tě nezajímá, jen ten chlast,“ zaútočila žena.
„Ale Boženko, to není pravda,“ marně hledal účinná slova ke své obraně Balda.
Hádka pokračovala a nabírala na obrátkách. Když skončila vzájemným ujištěním, že se přes to přese všechno mají rádi, odebrali se manželé do obývacího pokoje.
„Ááá, miluju tě. Nepřestávej. Áááá, přidej. Ještě, ještě,“ uslyšeli zanedlouho usínající sousedé po obou stranách Baldovic bytu.
Žádné komentáře:
Okomentovat