BŘICHÁČOVA TEORIE HMOTY

Ten člověk měl poměrně velké břicho. No, velké... Obrovské. Bylo to vlastně panděro, jakým se může pochlubit jen málokdo. Netajil se tím, že vybudování takového pupku ho stálo spoustu času a neuvěřitelné množství peněz vydaných za jídlo a pivo. „Ale vyplatilo se to, fakt vyplatilo,“ tvrdíval onen nejmenovaný muž. „Když nevěříte, vyzkoušejte to sami. A uvidíte ten zázrak,“ dodával.
Majitel nepředstavitelně velkého panděra totiž zastával teorii, že hmota je nezničitelná. Nezapomněl to zdůraznit při žádném ze svých každodenních posezení v domovské hospůdce. Bylo mu jedno, zda kolem něj sedí muži či ženy, zda už tuhle jeho teorii slyšeli tisíckrát nebo se s ní setkávají poprvé. Připomínal důsledného agitátora na některé z předlistopadových schůzí.
„Hmota JE! nezničitelná,“ vykřikoval většinou po šestém nebo sedmém džbánku pěnivého moku. Pohlédl na svůj obrovský pupek a pokračoval. „Myslete si o tom co chcete, ale když to tadyhle stlačíte,“ láskyplně pohladil očima své milované a hýčkané panděro, „tak se to přemístí a pak zákonitě projeví někde jinde. Kde asi?“ Pak vždy vítězoslavně přejel pohledem muže sedící u stolu.
Myslel jsem si o tom své a s tím člověkem se do slovního křížku nikdy nepustil. Bylo to určitě dobře, protože časem jsem připustil, že by mohl mít pravdu. To když začala ženská móda krátkých halenek, holých zad i bříšek. Když se hodně oplácané dívky navlékly do co nejužších kalhot a snažily se je použít coby šněrovačku. Vyrobily si tím hrůzné faldy na módně odhalených místech svého těla. Možná i proto, že jim chybělo to, co dělá muže mužem a jejich hmota si tedy našla jinou cestičku.
Ten člověk s panděrem měl pravdu. Hmota je určitě nezničitelná.