UVĚZNĚNÁ ŠKOLAČKA

„Už to nikdy neudělám, fakt nikdy!“ křičela desetiletá Veronika a z očí jí tekly slzy. Jenže na sliby i skutky už bylo pozdě. Seděla zoufalá v té malé místnůstce, kde měl dospělý člověk málem problém se otočit, a říkala si, co s ní teď bude. Proč jen neposlechla rodiče? Proč muselo být po jejím?

„Nezamykej se na tom záchodě. Ta klička je nějaká špatná. Mohla by zaskočit.“ Ani nespočítá, kolikrát jen tuhle větu od rodičů slyšela. Zamykala se. Zamknula se i dnes dopoledne. V první prázdninový den, kdy byla doma sama. A klička zaskočila. Nešlo s ní pohnout, zůstala uvnitř uvězněná.

„Pomóóóc,“ zavolala ze všech sil, i když věděla, že byt je liduprázdný. Její křik se odrážel od stěn miniaturního panelákového záchodu a ničil jí ušní bubínky. Přesto pokračovala: „Pomóóóc! Pomóóóc!“ Najednou zaslechla čísi hlas. Nebo se jí to jen zdálo? Ne, nezdálo. Někdo někde mluví.

Otevřela dvířka zakrývající stupačkové potrubí. „Veroniko, co se děje? Stalo se ti něco?“ bylo slyšet zespodu. Od sedmnáctileté Jany, bydlící o patro níž. Vzlykající školačku trpělivě vyslechla, politovala a taky se zeptala, jestli něco nepotřebuje.

„Jo. Mám hlad. A taky žízeň,“ vzkázala Veronika dolů šachtou mezi potrubím. Zanedlouho tudy putoval nahoru balíček s namazaným chlebem. Uvázaný k širšímu konci smetáku. Stejným způsobem doručila Jana dítěti i láhev s čajem.

Když se rodiče odpoledne vrátili z práce, šlo všechno ráz naráz. Otec povolal kamaráda, pro něhož bylo odvrtání zámku hračkou. Vysvobozená Veronika se znovu rozplakala. Tentokrát radostí a štěstím. „Nadávat ti nebudeme, potrestala ses sama,“ uslyšela od rodičů.

Od té doby se na záchodě nikdy nezamykala. Doma ani nikde jinde. Nezamyká se ani teď. Po třiceti letech, která od jejího uvěznění uplynula.

DVA POHLEDY NA DĚTSTVÍ

„Jak jste mohli žít bez počítačů? Co jste vlastně v dětství dělali?“ Takovou otázku mi kdysi položil malý syn, když jsem ho u monitoru vyrušil při hraní jakési střílečky, při níž krev stříkala proudem. Rád jsem odvrátil oči od té spousty červeně a rozpovídal se.

O tom, jak jsme měli partu, která chodívala na průzkumné výpravy do lesů obklopujících naše malé město. Jak jsme tam jednou objevili jakýsi lom a v něm prostory připomínající jeskyni.

Vyprávěl jsem tomu svému malému klukovi taky o tom, že jsme vymýšleli a organizovali různé sportovní soutěže: třeba turnaj tří ulic ve fotbale, štafetové závody v běhu kolem tří paneláků, v nichž jsme bydleli, stejně jako cyklistickou časovku na našich milovaných bicyklech.

Zavzpomínal jsem tenkrát na kluziště, které jsme si vyráběli v zimních mrazech před domem. Na tvrdé hokejové boje nás kluků i rádoby krasobruslařské exhibice děvčat, jež se tam odehrávaly. Na smutek, když zima předávala vládu jaru a led nám mizel před očima.

Nemohl jsem se mu nezmínit ani o knížkách, které jsem v dětství a mládí doslova hltal. O radosti z těch, co jsem dostal na Vánoce a četl je ve svém oblíbeném křesle hned vedle stromečku. O návštěvách knihovny a nepopsatelně šťastných pocitech z tašky plné knih při cestě domů.

„A to jste neměli ani televizi?“ využil mého krátkého odmlčení ten můj kluk. Evidentně mu vrtalo hlavou, že jsem se o této vymoženosti techniky nezmínil. Když uslyšel, že televize existovala, podivil se ještě víc. „Tak proč jste se na ni nedívali?“ vyzvídal.

„To víš, že jsme se na ni dívali. Jenže jen někdy a poměrně málo. Víc nás bavilo být venku s kamarády,“ vysvětloval jsem. Syn na mě zkoumavě pohlédl. Vypadalo to, že mi nevěří. „Ale stejně,“ řekl po chvíli, „ale stejně nechápu, jak jste mohli žít bez počítačů.“

Vzápětí se pokojem roznesl ohavný zvuk střelných zbraní a monitor začala znovu pokrývat rozstřikující se rudá krev.

deníček: TRESTAT DĚTI? A JAK?

Rodiče měli na naše dětské zlobení jedinou odpověď. „Klečet,“ slýchávali jsme od nich. Nejednou se stalo, že nás s mladší sestrou poslali do potupné trestné pozice oba najednou. Žádný problém to nebyl. Místnost obsahovala čtyři kouty, my byli jen dva.

Sestra měla výhodu. Měřila i vážila méně než já, tudíž ji otlačená kolena začínala bolet o něco později než mně. Pamatuju se, že bývaly chvíle, kdy mi ta bolest připadala nesnesitelná. Jenže už tehdy jsem měl svou hrdost a nikdy bych to nahlas nepřiznal. Jen jsem si postupem času stále častěji říkal, že pokud jednou budu nějaké děti mít, takhle potupně je v žádném případě trestat nebudu. Žádné rohy v místnosti, žádné klečení na tolik a tolik minut, případně zkrácené slibem, že už to nikdy neudělám.

Děti jsem měl. Rovněž staršího syna a mladší dceru. Svůj vnitřní slib jsem dodržel. Žádný z mých potomků klečení nepoznal, ani na jednoho jsem nevztáhl ruku. Tedy pokud nepočítám výjimečné plácnutí po zadku, které jsem klukovi uštědřil v jeho necelých dvou letech kvůli vzdornému, vzteklému a hlavně dlouhému, nepřetržitému řevu. Zabralo okamžitě a víckrát nebylo potřeba.

Můj problém spočíval v něčem úplně jiném. Děti by zvlčet neměly a čas od času si trest zaslouží. Jen jde o to jaký. Svou potíž jsem tehdy vyřešil úplně jednoduše. Sebral jsem zlobícím potomkům to, co měli nejraději. „Neuklidili jste si dětský pokoj? Nebude Večerníček.“ A taky nebyl. Jednou, podruhé, potřetí.

Pak konečně pochopili, že to myslím na rozdíl od jejich mámy vážně. Později se totéž opakovalo s počítačem. Taky jen párkrát. Láska k počítačovým hrám byla v našich potomcích zkrátka silnější než touha zlobit nebo dělat nepořádek.

Teď mě napadá, zda děti půjdou v mých stopách. Jestli si říkají, že po svých zkušenostech nebudou moje zatím neexistující vnoučata připravovat o Večerníčky nebo slastné chvíle u počítače. Nepřicházím na nic, co by mohlo být v této opět pokročilejší době rozumným a hlavně účinným trestem. Naštěstí to můj problém není. Stačí, že jsem vytrestal sám sebe tímhle článkem.

NENÍ TÁBOR JAKO TÁBOR

Sledoval ty šťastně rozdováděné děti s vysvědčeními v ruce a najednou se v něm vzedmula vlna závisti. Záviděl školákům jejich mládí i dva měsíce prázdnin, tu bezstarostnou šestinu roku. Tábory, napadlo ho vzápětí. Už jim zase začínají taky letní tábory.

Nikdy na žádném nebyl. V mládí po tom ani trochu netoužil, později toho litoval. Člověk má vyzkoušet všechno, uvědomoval si teď, v poměrně pokročilém věku. Jenže na tábor už je v mém případě pozdě, věděl. Musel si vystačit s tím, co o táborech slyšel od jiných, co si o nich přečetl v knížkách nebo novinách. Nebo co si o nich vyfantazíroval.

„Víš, kdy a jak jsem vlastně přišel o panictví?“ zeptal se ho jednou na jakémsi bujarém večírku kolega z práce. A bez otálení hned odpověděl: „Na táboře. Bylo mně třináct, té praktikantce sedmnáct. Nedala mi žádnou šanci se bránit. Já se ale ani bránit nechtěl. Líbilo se mi to.“

Tábory, zamumlal si polohlasně a ve své hlavě tím roztočil film vzpomínek. Na to, jak vyprovázel svou malou dceru na její první prázdninový pobyt pod stany. Bála se toho, nechtělo se jí tam. Nechtělo se jí tam tak moc, že cestou k táborovému autobusu se v trolejbuse dokonce pozvracela. Nakonec se vrátila nesmírně nadšená.

V jiné vzpomínkové scéně hrál hlavní roli jeho patnáctiletý syn. Z autobusu přivážejícího táborníky vystoupil mezi posledními. Vedl se za ruku s jakousi dost vyspělou dívkou. Přišel k němu a povídal: „Táto, dovol, abych ti představil Marcelu. Díky ní to byl nejkrásnější tábor mého života.“

Tábory, zamumlal si ještě jednou. Tentokrát o něco hlasitěji. Jen ať si jich užijí, dokud mohou, říkal si. Vždyť já mám přece taky svůj tábor. Příjemný, milý, spolehlivý, nenapodobitelný. Navíc celoroční, s téměř nepřetržitým provozem. Měl tím na mysli útulnou hospůdku se stejnojmenným názvem.

HRA NA SLEPOU BÁBU

Tuhle jsem potkal na jedné z křižovatek slepce. Převedl jsem ho na druhou stranu, chvíli se díval, jak si poťukává svou bílou holí a pomalu kráčí kamsi do neznáma. Nevím proč, ale najednou jsem si vzpomněl na dětství. Na to, jak jsme si hrávali na slepou bábu.

Tenkrát nikdo z nás netušil, nemohl tušit, že tahle hra má něco do sebe. Tím nemyslím jen případné pozdější oslepnutí – což se koneckonců může stát každému. Ona má bezesporu i hodně velký výchovný účinek. Dítě ještě neví, že v dospělosti je čeká nejeden krok do nejistoty, do tmy, že právě hra na slepou bábu je na tento fakt nenásilně připravuje. Tak, aby si později zvyklo, že ne vždy bude mít pevnou půdu pod nohama a možnost vidět svět v těch nejzářivějších a nejjasnějších barvách.

Už v dětství, právě při zmíněné hře, se ale také pomalu rýsují a formují charakterové vlastnosti člověka. Snad každý máme tu zkušenost, že někteří z našich dětských spoluhráčů (a přiznejme si, občas i my sami) švindlovali, podváděli. Měli radost ze špatně uvázaného šátku a za rádoby nenápadného šilhání škvírkou pod ním úspěšně honili své soupeře.

Kolikrát jsme se takhle zachovali i později, v dospělosti? Kolikrát jsme něčeho dosáhli švindlem, podobným onomu šilhání pod špatně uvázaným šátkem? Hra na slepou bábu má skutečně něco do sebe. Jenže člověk si to uvědomí až mnohem později. Ve zralé dospělosti. Je to dobře? Nebo špatně? A teď, slepá bábo, raď...

PATNÁCTILETÝ ŠIKANOVAL ŽÁKY. JEDNOMU HROZIL SMRTÍ

Ve škole se někdy dějí hrůzostrašné věci.

Násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci. Výtržnictví, omezování osobní svobody, loupež, vydírání. Krádež a dokonce také pohlavní zneužívání. Všechny tyto skutky měl na svědomí teprve patnáctiletý hoch z Brna.

Dvanáct trestných činů spáchal na sedmi žácích nebo spolužácích. „Jednalo se o žáka deváté třídy jedné ze základních škol. Na problém nás tenkrát upozornil její ředitel,“ vzpomíná na případ bývalá policejní mluvčí. Z už zmíněných dvanácti skutků, které jsme tehdy školákovi prokázali, byl jeden horší než druhý,“ dodává dřívější policistka.

Nad počínáním mladého násilníka zůstával a zůstává rozum stát. Jednoho z žáků například chytil u zábradlí, popadl ho za nohy a v třímetrové výšce ho držel hlavou dolů. Vyhrožoval, že svou oběť pustí. Jinému chlapci zase hrozil zabitím. „Stát se tak mělo v případě, že hoch od něho nekoupí za tři sta korun boxer. Vystrašený žák tak učinil, ale později o boxer stejně přišel. Mladý pachatel si jej totiž nakonec vzal násilím stejně zpátky,“ zavzpomínala žena.

Ve výčtu trestných činů patnáctiletého pachatele nechyběl ani případ, kdy jinému stejně starému žákovi vytrhl z ruky mobilní telefon za tři tisíce korun. Přístroj mu vrátil teprve poté, co od okradeného vyinkasoval padesátikorunu. Násilník také pořezal dalšího školáka nožem.

Ani to nebylo ještě všechno. V seznamu násilníkových skutků figurovalo rovněž sexuální obtěžování patnáctiletých a šestnáctiletých školaček. Pachatel děvčata pevně držel, nedal jim šanci uniknout, a osahával je na intimních partiích.

„S tak rozsáhlým a intenzivním případem šikany jsme se v Brně předtím nikdy nesetkali. Nemohu na něj zapomenout dosud,“ říká bývalá policistka.

HRA NA DOKTORY

Existuje někdo, kdo v dětství tuhle hru nehrál? Nebo se nepokoušel hrát?

Už přesně nevím, kolik nám tehdy bylo let. Devět? Deset? Možná i jedenáct. Sice jsme již věděli, že nějaké ty rozdíly mezi chlapci a děvčaty existují, ale zatím se nám je ještě spatřit nepodařilo. Hra na doktory byla tou nejlepší - a tehdy taky jedinou - příležitostí.

Já měl štěstí. Mladší kamarád Jirka z našeho vchodu chodil do třídy s jistou Janičkou. Hru na doktory tenkrát zorganizoval on. Ve vrbičkách za železniční vlečkou, v místech, která nepřipomínala lékařskou ordinaci ani v nejmenším. Nebylo to zadarmo. Janička sice svolila, že se svlékne a nechá se prohlédnout, ale Jirka jí musel na oplátku slíbit, že až dospějí, tak si ji určitě vezme za ženu.

Kamarád nezklamal. Souhlasil. Dokonce horlivě a opakovaně. Zatímco doktor Jirka důkladně prohlížel pacientku, já byl nezúčastněným pozorovatelem. Hodně zvědavým. Nebo spíše zvídavým?

"Jsi úplně zdravá," prohlásil na závěr svého vyšetření Jirka. "To je dobře," řekla tenkrát ve vrbičkách Janička a začala se dožadovat obrácení rolí. Jenže Jirka odmítl a byl neústupný. Ve chvíli, kdy dívka na sebe ještě soukala své svršky, obrátil se na mě: "Jdeme, ne?"

Zatímco jsme kráčeli k domovu, z vrbiček se ozývalo Janiččino úpěnlivé volání: "Ale vezmeš si mě za ženu, že jo? Vždyť jsi mi to přece slíbil!"

LÁSKU PROVĚŘUJÍ I ŠPINAVÉ PONOŽKY

Je velký rozdíl spolu chodit a společně žít.

Kluk s holkou si hledí zamilovaně do očí, nešetří doteky, vyznávají si lásku. Pak se rozejdou (kolikrát kvůli hloupostem) a situace se opakuje. Jen s jiným partnerem. Ti, kteří se vezmou (nebo spolu začnou žít takříkajíc na hromádce), se časem nestačí divit.

Je velký rozdíl chodit spolu, vídat se jen občas, a společně žít. Zamilovanost postupně odchází, slábne. Najednou vidíme toho druhého úplně jinýma očima. To snad nemůže být on, říkáme si při pohledu na partnera ležícího u televize a jeho špinavé ponožky pohozené v koutě, či na ženiny otřesně vypadající vlasy.

Dříve nebo později zkrátka začíná všednění. Zaznamenáváme všechno to, čeho jsme si ve své předchozí zamilovanosti nevšimli, co nám uniklo a co nás také vůbec nezajímalo. Drobnosti se dají při troše velkorysosti a nadhledu přehlédnout. Jenže ono to někdy bývá mnohem horší.

Vyprávěl mi kamarád: s ženou se brali z lásky, dlouho nemohli mít děti. Pak se jim to podařilo. Hned dvakrát. "Budeme je vychovávat ke skromnosti," tvrdila mu manželka, která v dětství na malé vesnici nepoznala, co je to televize. Po letech manželství se vypracovala, začala vydělávat slušné peníze a stal se z ní někdo úplně jiný.

"Jsi neschopný postarat se o rodinu, málo vyděláváš, děti tě vůbec nezajímají. Už s tebou nechci žít," řekla jednoho dne mému kamarádovi. Ten nebojoval. Vzdal to. A po rozvodu ho místo klidu čekalo ve společně obývaném bytě peklo.

Ani v nejmenším mu nevadilo, že jeho bývalka střídá partnery málem tak často jako své prádlo. Mnohem hůř nesl její neustálé dorážení, výčitky a provokace. Byla v tom dokonalá, vždyť měla svého bývalého muže za ty roky dobře přečteného. "Po dvaceti letech jsem se nestačil divit, s kým jsem to vlastně žil. Ale neměl jsem kam jít," vzpomíná kamarád na smutné období.

Teď žije už pět let s jinou ženou. Je šťastný a spokojený. Jen znovu oženit se bojí.