Tuhle jsem potkal na jedné z křižovatek slepce. Převedl jsem ho na druhou stranu, chvíli se díval, jak si poťukává svou bílou holí a pomalu kráčí kamsi do neznáma. Nevím proč, ale najednou jsem si vzpomněl na dětství. Na to, jak jsme si hrávali na slepou bábu.
Tenkrát nikdo z nás netušil, nemohl tušit, že tahle hra má něco do sebe. Tím nemyslím jen případné pozdější oslepnutí – což se koneckonců může stát každému. Ona má bezesporu i hodně velký výchovný účinek. Dítě ještě neví, že v dospělosti je čeká nejeden krok do nejistoty, do tmy, že právě hra na slepou bábu je na tento fakt nenásilně připravuje. Tak, aby si později zvyklo, že ne vždy bude mít pevnou půdu pod nohama a možnost vidět svět v těch nejzářivějších a nejjasnějších barvách.
Už v dětství, právě při zmíněné hře, se ale také pomalu rýsují a formují charakterové vlastnosti člověka. Snad každý máme tu zkušenost, že někteří z našich dětských spoluhráčů (a přiznejme si, občas i my sami) švindlovali, podváděli. Měli radost ze špatně uvázaného šátku a za rádoby nenápadného šilhání škvírkou pod ním úspěšně honili své soupeře.
Kolikrát jsme se takhle zachovali i později, v dospělosti? Kolikrát jsme něčeho dosáhli švindlem, podobným onomu šilhání pod špatně uvázaným šátkem? Hra na slepou bábu má skutečně něco do sebe. Jenže člověk si to uvědomí až mnohem později. Ve zralé dospělosti. Je to dobře? Nebo špatně? A teď, slepá bábo, raď...
2 komentáře:
Pamatuju si, jak jsem při takových hrách švindlovala. Člověk si drobnými švindly může život usnadnit, ale i pěkně znepříjemnit. Nejspíš je lepší nepodvádět.
Ale je těžké odolat, když už je občas ta možnost ,,vidět pod špatně uvázaným šátkem"...
Naamah, řeklas to uzasne trefne!
Jari, ad Tvuj koment u me, rozumim a moc drzim palce!
Okomentovat