Palec v polévce
Mám v práci kolegu, kterému říkáme Ezop. Krmí nás nejrůznějšími bajkami, jimž nemůže uvěřit snad ani pětileté dítě. Nejčastěji si bere na mušku hospody. Přesněji řečeno jejich personál a hlavně číšníky. „Chlapi, pokud nemusíte, nechoďte tam. Nebo v nich aspoň nic nejezte,“ varuje nás často a pak přidá některý ze svých zážitků.
Jako třeba tuhle nedávno: Měl prý hlad jak vlk, doma vymeteno, obchody zavřené. Nezbylo mu, než navštívit restauraci. „Ten číšník se mně nezdál už na první pohled. Tvářil se jaksi divně, vlastně byl divný celý. Šoural se, chodil shrbeně a vypadal takový umolousaný. Tak jsem si raději objednal jen polévku,“ vyprávěl Ezop. Udělal dramatickou pauzu a pak pokračoval.
„Asi za půl hodiny mi ji konečně přinesl. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Ten chlap drží talíř v pravé ruce a v mé polévce si máčí skoro celý palec. Co to děláte? vyjel jsem na něj. Byl to kliďas. Víte, co mi odpověděl? Prý má v tom prstu zánět a teplo mu dělá moc dobře. Neudržel jsem se a zařval, že v tom případě si má ten palec strčit do – však víte kam. A on na to: Tam jsem ho měl, když jsem na tu vaši polévku čekal,“ dovyprávěl svůj hospodský zážitek Ezop.
Nevěřil jsem mu. Ale jen do té doby, než mi nezbylo zajít do hospody na jídlo taky. Manželka odjela k mamince, za trest mi nic neuvařila a můj prázdný žaludek si žádal své. Já vařit neumím a na stará kolena se to ani učit nechci. Ten můj číšník tak trochu připomínal postavičku popisovanou Ezopem. Polévku mi však přinesl poměrně rychle, ani palec si v ní nemáčel. Jenže v tom čirém vývaru cosi divného plavalo. Bylo to malé, černé a bylo toho hodně.
„Pane vrchní, co to v té polévce je?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. Číšník obsah talíře chvíli zkoumal a pak se mě snažil uklidnit: „S jistotou to tvrdit nemůžu, ale budou to pravděpodobně vitamíny.“ V tu chvíli jsem se zařekl, že kolegu Ezopa Ezopem už nikdy nenazvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat