deníček: NAŠTĚSTÍ MĚ NEZAVŘELI

„Ty jednou skončíš v kriminále,“ říkávali (a možná ještě říkávají) někteří nešťastní rodiče svým potomkům. Já to nikdy neslyšel. A přesto moc nechybělo k tomu, abych se na svět zpoza mříží díval. Kvůli své dobrotě a obětavosti.

Ještě před pár lety jsem trénoval fotbalové žáky. Zadarmo, nadšeně a rád. Červenou kartu mi pak ukázal a zřejmě doživotní distanc vystavil zaměstnavatel. Přesněji řečeno jiné pracovní zařazení. Vyrovnával jsem se s tím těžce, ale realita byla jasná: trénování mě neživilo a nikdy živit nemělo.

A pak se to stalo. Jednoho dne se na televizní obrazovce objevila zdrcená matka. Jejího syna, nadějného žákovského brankáře, zabila konstrukce přenosné branky. Upustili ji na něj při odnášení z hřiště spoluhráči.

Onoho trenéra mi bylo líto. Měl jsem před očima situaci, jakých jsem byl svědkem nesčetněkrát. Po povelu „kluci, končíme, odneste branky z hřiště“ uposlechnou jen někteří. Jiní si ještě nedisciplinovaně kopou, ti poslušní s těžkou brankovou konstrukcí horko těžko zápolí. Lze se divit, že jim vyklouzne? V onom nejmenovaném místě na jižní Moravě to zaplatil malý fotbalista životem a trenér skončil před soudem. Dostal podmínku, ale určitě až do smrti bude mít před očima onen hrůzný jev.

Zanedlouho poté jsem se dočetl o jakémsi údajném sexuálním obtěžování mladých sportovců jejich trenérem. Znovu mě polilo horko. Vždyť jsem mohl dopadnout stejně! Stačilo, aby mě pomstychtivě nařkl některý z těch kluků, co sice poctivě chodili trénovat, ale kvůli nedostatku talentu vysedávali při utkáních často na lavičce náhradníků. Člověk by se bránil jen horko těžko. A navíc by měl na čele prakticky neodstranitelnou nálepku úchyla.

Už kluky netrénuji, jen si na to poměrně hezké mnohaleté období občas rád zavzpomínám. Třeba nad novinami, v nichž je mezi střelci branek některý z mých odchovanců. Nebo když mě jiný teď už dospělý svěřenec na ulici pozdraví a prohodí se mnou pár slov. V takových chvílích na tehdy hrozící kriminál zapomínám a říkám si: Stejně to stálo za to.