TLUSTÁ ŽIVOTNÍ ČÁRA

Ležel a blaženě vychutnával velkou porci fyzické lásky, kterou mu v uplynulé hodině štědře nabídla dívka odpočívající po jeho boku. Ležel a snažil se nevnímat nekončící proud jejích slov.

„Stačilo. Tahle byla poslední,“ říkal si v duchu. „Jsou hezké, mladé, přitažlivé, příjemné, ale hloupoučké. Nerozumím jim a nemám si s nimi o čem povídat. Udělám za touto částí svého života tlustou čáru,“ zdůvodňoval si své nejnovější rozhodnutí.

Bylo mu pětačtyřicet a před rokem se rozvedl. Po dvaceti letech manželství. Vyrovnával se s tím poměrně těžko. Ale jen do té doby, než zjistil, že všechno zlé je skutečně k něčemu dobré. Začal si nevázaně užívat. S holčičkami, jak jim říkal. S děvčaty ve věku jeho vlastních dětí.

Neměl o ně nouzi a bylo to příjemné. Měl pocit, že vedle nich mládne. S žádnou to však netrvalo dlouho. Pokaždé jim brzy poděkoval drahým dárkem a otrle přihlížel jejich slzám i hysterickým scénám.

Jeho zrak na chvíli zabloudil ze štědrých oblin dívčina těla na okno. Venku panovalo počasí, že bys psa nevyhnal, ale to mu nevadilo. Nikam se nechystal a v posteli bylo příjemně teploučko.

„...a tak bych se k tobě zítra nastěhovala, co říkáš?“ zaslechl najednou dívčin medový hlásek.

Zpozorněl. Na chvíli ho to znervóznilo. S touhle to asi bude těžší – napadlo ho okamžitě. Ale stejně bude mít smůlu. Tak jako všechny ostatní, ujišťoval se.

„To asi nepůjde. Zítra odjíždím. Na hodně dlouho a hodně daleko,“ snažil se zvolit alespoň trochu příjemný tón. Nepomohlo to. Čerstvě zavržená dívčina ztropila scénu, které nemohly její předchůdkyně ani trochu konkurovat.

Na druhý den skutečně odjížděl. I když jen na týden, za kamarádem na druhý konec republiky. Na kluzké dálnici smetl jeho auto tirák. Srážku nepřežil, byl na místě mrtvý. Tlustou životní čáru za něj vyryl někdo jiný. A udělal ji hodně krátkou.