Vypadalo to, že někdo důkladně zkouší pevnost dveří. Rány na ně byly hodně silné. Pak se dveře rozletěly a dovnitř vpadl jakýsi chlápek. Výškou připomínal Napoleona, barvou nosu indiána a svaly na ruce s výhrůžně hrozící pěstí kulturistu.
„To tě přijde draho, mladej,“ vykřikoval a svou pěstí nepřestával směrem ke mně hrozit. „Co si vlastně myslíš? Že si můžeš dovolit všechno? Že ze mě budeš dělat blbce? Čím dál většího?“ řinulo se z jeho úst. Já jen nechápavě civěl, v jakémsi pudu sebezáchovy se zavrtal ještě hlouběji do své židle a nervózně čekal, co bude dál.
„Příhoda. Jmenuju se Příhoda a ty ze mě děláš idiota. Kvůli tobě mi doma stará vyhrožuje rozvodem, děcka se na mě začala dívat jaksi divně a vnuk se mnou přestal úplně mluvit. Vrchní v mé hospodě se urazil a doporučil mi chodit ke konkurenci. A chlapi v práci? Ti ze mě mají srandu a pořád se ptají, co vyvedu příště. Říkám ti, nech toho. Dokud je čas. Ale ono je už vlastně stejně pozdě,“ řekl jaksi smutně a dokonce zapomněl hrozit pěstí na konci té své kulturistické ruky.
Konečně mi to došlo. Příhoda. Můj blogový strýček Příhoda.
„Nechte si to vysvětlit,“ začal jsem opatrně a intenzivně přemýšlel, co říct dál. Zbytečně. Strejda mě stejně pokračovat nenechal.
„Na nějaké vysvětlování ti kašlu,“ vzal si Příhoda znovu slovo. Pak výrazně zvýšil hlas a poslal mě do tmavých míst, kde to nevoní a je tam nevábně. Ještě než za sebou práskl dveřmi, uslyšel jsem od něj: „Pisálku, naposledy ti říkám: nech toho. Nebo o mně aspoň piš pravdu.“
No tak ji teda píšu. A současně kudy chodím tudy přemýšlím, kolik Příhodů může v mém nejbližším okolí žít.
Žádné komentáře:
Okomentovat