Už jsem si myslel, že nic takového dávno neexistuje. A pak jsem ji spatřil. Úplně náhodou, ve výkladu jednoho z obchodů. Pokladničku ve tvaru prasátka. Malou, skleněnou, průhlednou.
Nevěřícně jsem na ni zíral, přitom se mi v hlavě začaly vynořovat vzpomínky na dětství. Na všechny ty moje pokladničky, které jsem kdysi dostal. Třeba na plechový domeček, do něhož se peníze házely otvorem ve střeše hned vedle komína a vyjmout se daly po odemčení malého zámečku na vstupních dveřích. Nebo na autíčko, z něhož šly při troše šikovnosti a také štěstí peníze zase vysypat ven. Prasátko, klasické prasátko, které se muselo po částečném nebo úplném naplnění rozbít, jsem však nedostal ani jedno.
Koukal jsem na ono průhledné skleněné prasátko, které je taky potřeba rozbít, a napadlo mě: najdou se v dnešní době ještě vůbec děti, které tímto způsobem spoří? A pokud ano, má to svůj půvab, když vidí, kolik peněz v onom průhledném prasátku je? Nebo je naopak pohled na přibývající mince nutí házet dovnitř další a další?
Naposledy jsem se na skleněný předmět ve výloze podíval a odcházel. Pomalu a tak trochu smutně. Mohlo za to moje už dávno pohřbené dětství i to malé skleněné prasátko.
Žádné komentáře:
Okomentovat