NENÍ TÁBOR JAKO TÁBOR

Sledoval ty šťastně rozdováděné děti s vysvědčeními v ruce a najednou se v něm vzedmula vlna závisti. Záviděl školákům jejich mládí i dva měsíce prázdnin, tu bezstarostnou šestinu roku. Tábory, napadlo ho vzápětí. Už jim zase začínají taky letní tábory.

Nikdy na žádném nebyl. V mládí po tom ani trochu netoužil, později toho litoval. Člověk má vyzkoušet všechno, uvědomoval si teď, v poměrně pokročilém věku. Jenže na tábor už je v mém případě pozdě, věděl. Musel si vystačit s tím, co o táborech slyšel od jiných, co si o nich přečetl v knížkách nebo novinách. Nebo co si o nich vyfantazíroval.

„Víš, kdy a jak jsem vlastně přišel o panictví?“ zeptal se ho jednou na jakémsi bujarém večírku kolega z práce. A bez otálení hned odpověděl: „Na táboře. Bylo mně třináct, té praktikantce sedmnáct. Nedala mi žádnou šanci se bránit. Já se ale ani bránit nechtěl. Líbilo se mi to.“

Tábory, zamumlal si polohlasně a ve své hlavě tím roztočil film vzpomínek. Na to, jak vyprovázel svou malou dceru na její první prázdninový pobyt pod stany. Bála se toho, nechtělo se jí tam. Nechtělo se jí tam tak moc, že cestou k táborovému autobusu se v trolejbuse dokonce pozvracela. Nakonec se vrátila nesmírně nadšená.

V jiné vzpomínkové scéně hrál hlavní roli jeho patnáctiletý syn. Z autobusu přivážejícího táborníky vystoupil mezi posledními. Vedl se za ruku s jakousi dost vyspělou dívkou. Přišel k němu a povídal: „Táto, dovol, abych ti představil Marcelu. Díky ní to byl nejkrásnější tábor mého života.“

Tábory, zamumlal si ještě jednou. Tentokrát o něco hlasitěji. Jen ať si jich užijí, dokud mohou, říkal si. Vždyť já mám přece taky svůj tábor. Příjemný, milý, spolehlivý, nenapodobitelný. Navíc celoroční, s téměř nepřetržitým provozem. Měl tím na mysli útulnou hospůdku se stejnojmenným názvem.

deníček: SYMPATICKÝ PRŮKOPNÍK

Dovedu ocenit každé dobré jídlo, ale nejsem žádný výjimečný jedlík. Nacpávat se nemusím, nijak si nevybírám, sním skoro všechno – snad s výjimkou brokolice na jakýkoli způsob. Jsem zkrátka vděčný strávník, jak o mně kterási řekla.

Proč to vlastně do svého deníčku píšu? V jedněch novinách existuje pravidelná denní rubrika nazvaná „Na co se dnes těším.“ Pod svou fotografií se v ní náhodní lidé z ulice na několika málo řádcích vyznávají z toho, co jim v ten den udělá radost, čeho se nemohou dočkat, co je čeká pěkného.

Hodně se to opakuje. Aktéři nejrůznějšího věku se střídavě těší na přítele, přítelkyně, manžele, manželky, děti, vnoučky. Taky na víkendy, dovolené, cestu na chalupu, práci na zahrádce či opravu domu. Nechybí ani těšení na pivo, víno, televizní seriály, setkání se spolužáky, sportování, venčení psa, pořízení kočky a už ani nevím na co všechno ještě.

Teď se v té rubrice objevila úplně obyčejná tvář dvaatřicetiletého muže. Věřte nebo nevěřte, těšil se na oběd. Na úplně obyčejný oběd. S nesmírnou chutí popisoval, jak v práci při obědové přestávce chodí na meníčka. Pokaždé jinam. Má prý rád hlavně těstoviny, kterých se nikdy nepřejí.

Těch několik řádků bylo mužovým těšením přímo nabito, navíc mi málem přivodilo Pavlovův reflex. Smekl jsem před ním. V mých očích se stal jakýmsi obsahovým průkopníkem zmíněné rubriky. Hodně sympatickým průkopníkem. Věřili byste tomu, že na druhý den jsem se už od časného rána těšil na oběd?

VODA JAKO DŮVOD K HÁDCE

Oba manželé už před časem překročili sedmdesátku, jeden druhého znal jako své boty. Nic je nemohlo překvapit. Ženě však začínalo čím dál víc vadit mužovo celoživotní puntičkářství. Ty tam byly doby, kdy se chování bývalého vojáka v duchu smála. Několikrát tenkrát dokonce málem vyprskla nahlas.

Dětem kontroloval pořádek ve skříních, učil je správně (tedy jednotně) stlát postele, kontroloval, jak mají vyčištěné boty. Pokud byl ráno doma, organizoval jakési raporty. Kdo kam a s kým dnes půjde, kdy se vrátí. Taky ho zajímalo, kolik obě děti (dokonce už jako dospívající) utratily.

Dcera měla štěstí, že si namluvila taky vojáka. Otcem důkladně vycepovaný syn pro změnu smůlu. Svou přesnost, pracovitost a pořádkumilovnost dal najevo hned své první lásce tak brzy, že dívka ho pevně uchopila, už nepustila a přivedla k oltáři. V pátém měsíci těhotenství. Zda je dítě jeho, se důstojníkův syn nedozvěděl nikdy. Zato novomanželčinu lenost, nepořádnost, hašteřivost a lásku k alkoholu odhalil bleskově.

Tak či onak, oba potomci byli rádi, že domov opustili a mohli si budovat svůj, že už nemusí žít polovojensky. Exvojákova manželka tu možnost neměla. Ba co víc, stala se doma jakýmsi jediným hromosvodem drilu, který z bývalého důstojníka nadále vytrvale a nepřetržitě vyvěral.

S rukou v bílé rukavici kontroloval, zda není někde prach. Zkušebně vysával, aby dokázal, že úklid v bytě je nedostatečný. Rovnal do řady tuby a kelímky na poličce v koupelně, přerovnával věci ve společných skříních. A hlavně se denně rozčiloval nad články v novinách nebo časopisech. Tak jako dnes.

„To je neuvěřitelné. O vodě pořád píšou jako o životodárné tekutině. Jenže ona je taky smrtonosná. Vždyť kolik lidí se už utopilo, kolik jich připravila o život. To nenapíše nikdo,“ křičel a současně zuřivě mlátil tiskovinou do stolu manžel.

„Voda je o život nepřipravila. Připravili se o něj sami. Hloupostí a nerozumem. Lidi zabíjejí hlavně zbraně v rukou vojáků,“ dovolila si oponovat žena. Vzápětí toho litovala. Na její hlavu se snesla demagogická smršť argumentů, že tomu tak není, že jednoznačným vrahem rozsévajícím smrt je voda.

Nemohla tušit, že tentokrát měl bývalý voják pravdu. O týden později začaly záplavy. Velká voda z blízké řeky si s jejich starým domkem pohrála jako s krabičkou sirek. Oni byli uvnitř.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (24)

MONOLOG A RECEPT

Přišel za mnou strýček Příhoda a tak trochu si stěžoval. Prý ho zanedbávám, ba dokonce jsem na něj zapomněl a zavrhl jej. Vedl dlouhý monolog a v jeho závěru ten svůj dosavadní poněkud útočný tón zmírnil.

„Víš, autore,“ povídá, „docela tě chápu. Umřel ti nejlepší kamarád, hodně tě to poznamenalo, ale nemůžeš smutnit donekonečna. Ať se ti to líbí nebo ne, smrt k životu patří. I když je pro nejbližší a vlastně všechny pozůstalé krutá a bolestná. Ten týden piety na tvém blogu stačil. Pusť se znovu do díla. A nemusí to být zrovna o mně.“

Zlatý strejda, řekl jsem si. A řekl to i jemu. Zahleděl se na mě zkoumavě, jako by přemýšlel, zda to míním vážně a upřímně. Pak povídá: „Zkus o tom přesvědčit mou ženu. Už zase se mnou nemluví.“

Samozřejmě mě zajímalo, co je toho příčinou tentokrát. Strýček Příhoda se ochotně rozpovídal. „No představ si to: zbláznila se a šla k plastickému chirurgovi. Sondovala u něj, na kolik by přišla plastická operace jejího obličeje a krku. Když se dozvěděla, že na patnáct až dvacet tisíc korun, začala doma sondovat, jestli bych jí ty peníze na zkrášlení nedal.“

Příhoda udělal krátkou pomlku, vzápětí se nahlas uchechtl a pak pokračoval: „Já jí řekl, že znám na ten její problém daleko levnější a účinnější recept. Dychtivě se zeptala jaký a uslyšela ode mne, že by stačilo, aby nosila neprůhledný závoj. No a tak se urazila a nemluví se mnou. Už týden. Co bys na to řekl?“

Neříkal jsem nic. Stačilo mi, že mě po delší době zase někdo konečně rozesmál.

zamyšlení: DO HROBU JEŠTĚ NECHCI

„Spím čtyři hodiny denně, někdy ani to ne. Nestačí mi to, jenže nic jiného mně nezbývá. To víš, podnikání. Stojí nejen čas, ale i spánek,“ povídal mi před časem jeden známý. Abych pravdu řekl, bylo mi to jedno. Jeho věc, říkal jsem si.

Teď jsem si na něho vzpomněl. V souvislosti se smrtí mého nejlepšího kamaráda. Ten podnikáním uhoněný člověk je možná šťastný, spokojený a topí se v penězích (nebo taky jen finančně přežívá). Neuvědomuje si, že pádí vysokou rychlostí tam, odkud není návratu. Tam, kde jeho podnikání nikoho nezajímá a nikdy zajímat nebude. Na rozdíl od tohohle pozemského světa, v němž se o jeho případný majetek poperou – či v lepším případě jen rozhádají – nejbližší příbuzní.

A nejde jen o peníze, nemusíme být ani podnikatelé. I my ostatní se mezi sebou mnohdy hádáme kvůli úplným hloupostem, necháváme se stresovat v zaměstnání svými šéfy kvůli ještě větším blbostem. Honíme se za věcmi, které nepotřebujeme. Toužíme po nich jen proto, abychom byli in, popřípadě proto, že je mají jiní. A my nechceme zůstat pozadu.

Aniž si to uvědomujeme, tohle všechno nám kousek po kousku zkracuje život. Kdysi dávno, ještě když jsem byl hodně mladý, mi jeden moudrý muž řekl: „Žij tak, jako bys měl zítra umřít.“ Vzhledem k mému tehdejšímu mládí mě tím nijak výrazněji neoslovil.

Teď, po letech, se mu musím omluvit. Už vím, o čem mluvil, před čím mě chtěl varovat. Od pondělka, od té kruté zprávy o Svaťovi, se tou mužovou moudrostí snažím řídit. Žiju tak, jako bych měl zítra umřít. A hodlám tak žít až do smrti.

CHLAPI PRÝ NEBREČÍ. NENÍ TO PRAVDA

„Seš zase protivnej,“ říkával jsem mu ve chvílích, kdy hladina alkoholu v jeho krvi dosáhla určité výše a on se k ostatním choval poněkud svérázně. Pokaždé se na mě podíval tím svým zkoumavým pohledem, prohodil něco jako „jo?“ a začal se mírnit. Neříkával jsem mu to rád. Teď bych to ale udělal s chutí. S velkou chutí. Jenže to nejde, už tu větu ode mne nikdy neuslyší. Nemůže.

To dopolední zazvonění mého mobilu se ničím nelišilo od desítek či stovek jiných. Jen onen ženský hlas v přístroji už od počátku věštil něco špatného. Smutného. Tragického. Irena tam kdesi na druhém konci pomyslného drátu vzlykala, brečela. „Svaťa,“ vypravila ze sebe konečně mezi vzlyky. Dál mluvit nemusela. Já už to tušil, já to dokonce věděl. „Umřel,“ uslyšel jsem vzápětí z mobilu.

Se mnou se zatočil svět, nohy zeslábly, v hlavě mi hučelo a cosi vířilo. Šok se tam mísil se vzpomínkami a jako bych slyšel někoho říkat: „To není pravda! To nemůže být pravda!“ Bohužel byla. Je. Odešel mi bývalý kolega z práce a taky nejlepší kamarád. Náhle, nečekaně, beze slova rozloučení.

Sám se s životem rozloučil v daleké Francii, na konci poznávacího zájezdu po stopách druhé světové války. Na lavičce na tržišti mu vypovědělo poslušnost srdce. „Byl tam šťastný a spokojený,“ dozvěděl jsem se od známého, s nímž Svaťa tu cestu podnikl. Pak se odmlčel a po chvíli dodal: „Neumíš si představit, co to je, když ti nejlepší kamarád umírá v náručí. Když umře a ty se z té ciziny vracíš domů sám.“

S očima plnýma slz jsem mlčel. Definitivně mi došla slova. Nezkrotný vír v hlavě se poněkud zmírnil, teď tam donekonečna kolovala jedna jediná myšlenka: „Svaťa už není, nebude, už ho nikdy neuvidím, už si spolu nikdy nedáme byť jen jediný, jeho tolik oblíbený rum.“

Ještě pořád tomu jaksi nemohu věřit, ještě pořád jsem to nevstřebal. I když vím, že je to pravda. Smutná a bohužel nevratná pravda. Po Svaťovi ve mně zůstává nekonečné pusto a prázdno. Vyplnit je nemůžou ani ty nejhezčí a nejveselejší vzpomínky na něj. Říká se, že chlapi nebrečí. Není to pravda.

DOBROVOLNÍ DÁRCI ORGÁNŮ?

Motorkáři prý jsou dobrovolnými dárci orgánů. Není tomu tak. To, co po nich zbude, je většinou nepoužitelné.

Mnozí lidé často a rádi říkají, že motorkáři jsou dobrovolnými dárci orgánů. Lékaři tvrdí něco jiného. Z lidí na jednostopých vozidlech, kteří do cíle cesty nedojedou, toho podle nich pro potřebné nemocné moc nezůstane. Taky názor. Profesionální a objektivnější.

Motorkáři tvoří kapitolu samu o sobě. Jezdit pomalu nedokáží, riskují své životy a mnozí z nich dokonce i počítají, že zemřou předčasně. Dopravní nehody, které končí jejich smrtí, jsou si podobné jako vejce vejci: motorkář se rozplácne o auto, které jede před ním.

Každý je strůjcem svého života i svého štěstí. Jen se mi zdá, že nejedna smrt mladého člověka na motocyklu je zbytečná. A taky že je jich nějak moc. Ale říkat to některému z motorkářů je marné. Na tohle oni neslyší, žijí ve světě rychlosti a riskování. Bohužel i za cenu smrti.