zamyšlení: DO HROBU JEŠTĚ NECHCI

„Spím čtyři hodiny denně, někdy ani to ne. Nestačí mi to, jenže nic jiného mně nezbývá. To víš, podnikání. Stojí nejen čas, ale i spánek,“ povídal mi před časem jeden známý. Abych pravdu řekl, bylo mi to jedno. Jeho věc, říkal jsem si.

Teď jsem si na něho vzpomněl. V souvislosti se smrtí mého nejlepšího kamaráda. Ten podnikáním uhoněný člověk je možná šťastný, spokojený a topí se v penězích (nebo taky jen finančně přežívá). Neuvědomuje si, že pádí vysokou rychlostí tam, odkud není návratu. Tam, kde jeho podnikání nikoho nezajímá a nikdy zajímat nebude. Na rozdíl od tohohle pozemského světa, v němž se o jeho případný majetek poperou – či v lepším případě jen rozhádají – nejbližší příbuzní.

A nejde jen o peníze, nemusíme být ani podnikatelé. I my ostatní se mezi sebou mnohdy hádáme kvůli úplným hloupostem, necháváme se stresovat v zaměstnání svými šéfy kvůli ještě větším blbostem. Honíme se za věcmi, které nepotřebujeme. Toužíme po nich jen proto, abychom byli in, popřípadě proto, že je mají jiní. A my nechceme zůstat pozadu.

Aniž si to uvědomujeme, tohle všechno nám kousek po kousku zkracuje život. Kdysi dávno, ještě když jsem byl hodně mladý, mi jeden moudrý muž řekl: „Žij tak, jako bys měl zítra umřít.“ Vzhledem k mému tehdejšímu mládí mě tím nijak výrazněji neoslovil.

Teď, po letech, se mu musím omluvit. Už vím, o čem mluvil, před čím mě chtěl varovat. Od pondělka, od té kruté zprávy o Svaťovi, se tou mužovou moudrostí snažím řídit. Žiju tak, jako bych měl zítra umřít. A hodlám tak žít až do smrti.