Dovedu ocenit každé dobré jídlo, ale nejsem žádný výjimečný jedlík. Nacpávat se nemusím, nijak si nevybírám, sním skoro všechno – snad s výjimkou brokolice na jakýkoli způsob. Jsem zkrátka vděčný strávník, jak o mně kterási řekla.
Proč to vlastně do svého deníčku píšu? V jedněch novinách existuje pravidelná denní rubrika nazvaná „Na co se dnes těším.“ Pod svou fotografií se v ní náhodní lidé z ulice na několika málo řádcích vyznávají z toho, co jim v ten den udělá radost, čeho se nemohou dočkat, co je čeká pěkného.
Hodně se to opakuje. Aktéři nejrůznějšího věku se střídavě těší na přítele, přítelkyně, manžele, manželky, děti, vnoučky. Taky na víkendy, dovolené, cestu na chalupu, práci na zahrádce či opravu domu. Nechybí ani těšení na pivo, víno, televizní seriály, setkání se spolužáky, sportování, venčení psa, pořízení kočky a už ani nevím na co všechno ještě.
Teď se v té rubrice objevila úplně obyčejná tvář dvaatřicetiletého muže. Věřte nebo nevěřte, těšil se na oběd. Na úplně obyčejný oběd. S nesmírnou chutí popisoval, jak v práci při obědové přestávce chodí na meníčka. Pokaždé jinam. Má prý rád hlavně těstoviny, kterých se nikdy nepřejí.
Těch několik řádků bylo mužovým těšením přímo nabito, navíc mi málem přivodilo Pavlovův reflex. Smekl jsem před ním. V mých očích se stal jakýmsi obsahovým průkopníkem zmíněné rubriky. Hodně sympatickým průkopníkem. Věřili byste tomu, že na druhý den jsem se už od časného rána těšil na oběd?
Žádné komentáře:
Okomentovat