Láska až za hrob existuje. Důkazem jsou některé ženy.
Svého času jsem bydlel v paneláku, v jehož přízemí žili jistí manželé. Ona částečně tělesně postižená, on vyhlášený kriminálník. Denně chodili do hospody a vraceli se z ní v podroušeném stavu. Brzy nato se z jejich bytu začaly ozývat rány a řev. Jednou dokonce letěly z okna některé menší kusy nábytku.
Na druhý den vídávali sousedé onen pár zavěšený do sebe, kráčeli jako dvě hrdličky. Jen žena mívala často na obličeji něco, co připomínalo mejkap. Jenže šminky to nebyly.
Připomněl jsem si to při čtení jednoho novinového článku. Padesátiletá vystrašená žena volala na tísňovou linku brněnských policistů. Zaútočil na ni totiž o sedm let mladší manžel. Tvrdila, že muž ji napadl a zlomil jí ruku v zápěstí. Manžel skončil na záchytce, střízlivá nebyla ani žena. Nadýchala téměř dvě a půl promile alkoholu.
Nazítří bylo všechno jinak. Zraněná, ale střízlivá manželka začala svého muže obhajovat. Tvrdila, že je jinak dobrák a že ho moc miluje. Při výslechu navíc nedala souhlas s manželovým trestním stíháním.
Tomu se dá říkat láska až za hrob. Tentokrát totiž muž ženě jen zlomil zápěstí a v ruce držel pouze nůž. Příště na ni ten její dobrák vezme možná sekeru.
Žádné komentáře:
Okomentovat