Zatím ještě nepatřím k lidem, kteří z nedostatku jiné činnosti nebo možností stráví většinu dne u okna pozorováním toho, co se děje venku. Naštěstí. Okno podkrovního bytu s výhledem do protější ulice mi prozatím slouží výhradně jako kuřácký koutek či chcete-li, nikotinové stanoviště.
Času tam moc nestrávím, ale musím přiznat, že se při ukájení své tabákové závislosti rozhodně nenudím.
„Mamóóó,“ volá hodně často (a pokaždé dlouho) do jednoho z oken asi desetileté snědé děvče.
„Byl to nejlepší sex mého života,“ vykřikovala tuhle směrem ke spolužačce mohutně báňající studentka ze školy sídlící za rohem.
„Už tě mám plné zuby. Pořád jen chlastáš a chlastáš,“ vyčítala zase jednou matka plnoletému synovi před hospodou, do níž si ho zřejmě přišla vyzvednout.
Bývá to zkrátka mnohdy zábava. Jedna věc mě ale při tom okenním nikotinovém postávání dokáže pravidelně vytočit, rozpálit, rozčílit. Popeláři. Ta přibližně dvě stě metrů dlouhá protější ulice, do níž mám tak pěkný výhled, je jednosměrná. Popeláře to ani v nejmenším nezajímá. Pravidelně se objevují na jejím vzdálenějším konci a dům od domu ji poctivě pracovně procouvávají.
Třeba šetří pohonné hmoty, třeba čas. Případně oboje naráz. Dopravní značka či nějaké předpisy je nezajímají. Popeláři zase evidentně nezajímají policisty nebo strážníky. Možná proto, že muži v uniformách s nimi soucítí. Jejich auta jsem už totiž viděl procouvávat onou ulicí taky.
Žádné komentáře:
Okomentovat