POSTELOVÝ HURIKÁN
Pocházela z kraje, kde skvělá slivovice teče proudem. Živočišnost jí vyzařovala z očí i přes ty její poměrně silné brýle. Jmenovala se Libuše, bylo jí tenkrát pětadvacet, o dva roky víc než mě. Netajila se tím, že muži jsou jejím velkým a v podstatě jediným životním koníčkem.
„Každý jste jiný, každý se při tom chováte jinak. Baví mě vás odhadovat, poznávat, ochutnávat, vychutnávat,“ říkala. Neodolal jsem jí ani já. Nešlo to. Vůbec mě nenapadlo přemýšlet o tom, kolikátý jsem v té její předlouhé, nekonečné řadě postelových obětí. Stalo se, co nešlo odestát.
Byla to vichřice, smršť, hurikán nebo ještě něco silnějšího a ničivějšího. Ta ženská snad byla příbuzná nějaké dračice. Nebo upírky. Někdy kolem čtvrté ráno jsem byl vyždímaný jako citron, v těle mi umdlévala i ta nejposlednější buňka. Divoké stvoření vedle mě, jehož vlasy tenkrát připomínaly Jitku Zelenkovou, se najednou zeptalo: „Tak kolik toho bylo?“
Nevěděl jsem, nepočítal jsem to. „Pět? Šest, možná sedm,“ chtěl jsem se naivně pochlubit. Byla to chyba. „Nevíš? Nevadí, tak začneme znovu od začátku a budeme to hezky počítat spolu,“ odvětila.
Dodnes si přesně pamatuji, co jsem jí tehdy řekl. „Holčičko, nejsem žádný kanec. Stačilo. Teda aspoň mně,“ uslyšela. Usmála se a nijak nenaléhala. Místo další akrobacie mi pak vyprávěla, jak byla na autobusovém zájezdu ve Španělsku.
„Ten řidič byl hotové tintítko, kalhoty z něj málem padaly. Ale nevěřil bys, co v tom svém hotelovém pokoji, kam jsem se za ním vetřela, dokázal,“ zahleděla se snivě do dálky. „Třináctkrát! Rozumíš? Třináctkrát!“ zdůraznila ještě jednou. Rozuměl jsem, ale moc nechápal. „Bejk. Byl to bejk,“ vypadlo ze mě. „Možná ano. Ale hlavně výkonnej,“ zareagovala ona.
Byla to první a poslední intimní aktivita, kterou jsem s Libuškou absolvoval. Později se vdala za jakéhosi zahraničního montéra. Určitě jí to vyhovovalo. Patřila totiž k ženám, jimž jeden muž rozhodně nestačí.
Žádné komentáře:
Okomentovat