Oči jsou jako slepené. Nevím, kde se ve víčkách bere ta zázračná síla, která je dokáže otevřít. Nicméně díky za ni. Hodně kalný je pohled na cokoli v dohledu. Snad úplně nejhorší a nerozmazanější na oblečení, poházené kolem postele.
Támhle vidím kalhoty, patřící snad někomu jednonohému. Kousek od nich leží trenýrky. Ty že jsou taky moje? Vedle se povaluje jakási košile. Pokud tady nebyl nikdo cizí, bude zřejmě rovněž má.
Každé pootočení hlavy neuvěřitelně bolí. Snažím se být statečný. Na posteli vlevo ode mne nikdo neleží, vpravo je to stejné. Uf, uleví se mi. Jenže vzápětí ten můj alkoholem zmožený mozek procitne. A taky varovně zacinká: Pozor na koupelnu! A nezapomeň ani na záchod!
Donutím se vymotat z příjemně zahřátého lůžka, kontroluji sprchový kout. Pak toaletu. Alkoholem ještě stále hodně zblblý tam málem strčím hlavu až do mísy. Mozek je naštěstí krůček přede mnou. Co blázníš! naštěstí mě včas varuje.
Vzpřímím se, nadechnu a pak rychle několikrát vydechnu. Snažím se konečně probudit svou hlavu a srovnat si myšlenky. Nedaří se. Mým největším nepřítelem je jakési hejno much (nebo včel, čmeláků či vos?), které se mi usídlilo kdesi pod temenem, uvnitř hlavy. Rojí se, bzučí, bzučí, bzučí a bzučet nepřestávají.
Hrom do toho! Aby toho nebylo málo, odkudsi se vyrojili jacísi malí kováříčci. Každý z nich má svou kovadlinku, do níž buší, buší, buší. A bušit nepřestává.
Sednu si na záchodovou mísu, rozbolenou hlavu podepřu dlaněmi končícími lokty na stehnech a snažím se vzpomenout si. Kde jsem to vlastně včera byl? Proč a s kým? Co jsem to pil? Kolik toho bylo? Jak jsem se dostal domů? V kolik hodin?
Odpovědi na sebe nechávají čekat a nakonec stejně přicházejí v nic neříkajících útržcích. Hospoda, pivo, rum, kamarádi, jakási ženská. Pak ještě jedna. Znovu kamarádi, pivo, rum. Složit ucelenou mozaiku se z těchhle malých rozbitých kamínků vůbec nedaří. Ani nedá.
Studená sprcha moc nepomáhá, mám pocit, že mě naopak co chvíli zabije. S drkotajícími zuby končím v posteli pod pokrývkou. Mé levé oko zašilhá svým směrem a zarazí se o obnažené dívčí rameno. Na něm je vytetované modré srdce.
Tak to je konec. Teď už ani nevím, jak se jmenuju. Natož abych věděl, co je pravda a co sen. Možná ani nebdím, ale ještě pořád tvrdě spím. A třeba jsem včera v nějaké hospodě vůbec nebyl, utěšuji se.
Blažené ticho rozetne ostrý zvuk. Budík. Přesněji řečeno budík v mobilu. Jakási zázračná síla rozlepuje má víčka a nutí mě rozhlédnout se kolem. Pohlédnout na kalhoty s jednou nohavicí vtaženou dovnitř, na trenýrky a košili, ležící rovněž na zemi. Po vytetovaném modrém srdci na obnaženém dívčím rameni však není vidu ani slechu.
Žádné komentáře:
Okomentovat