Blahopřání

středa 17. března 2010

deníček: ULICE JAKO VYSAVAČ


Centru města se vyhýbám jak čert kříži. Chodím do něj jen tehdy, když už není zbytí. Vadí mi plné ulice, kličkování v davu lidí, jsou mi nepříjemní žebráci. Ať už stojící a slovně dotírající s nataženou rukou, nebo mlčky sedící a hledící na nohy kolem procházejících lidí. A co mi vadí ještě? Snad nejvíc? Výběrčí se svými neustálými pouličními sbírkami na něco nebo někoho. Jsou jako vysavač na peníze.


Například tuhle na mě na jednom rohu vystartovala mladá holčina, abych přispěl na rakovinou nemocné děti. Na opačném rohu stejné ulice oslovovala lidi zase jiná. Snažila se vybírat pro změnu na děti postižené. O pár stovek metrů dál spojila síly hned dvě děvčata. Jedna přes druhou vykládala cosi o leukémii a chtěla peníze na boj proti ní.


Co vám mám povídat. Za hodinu a něco po mně chtělo peníze devět nebo deset jednotlivců či dvojic – a tentokrát mezi nimi žádný žebrající výjimečně nebyl.


Nejsem necita, alespoň si to o sobě myslím. Na zákeřné nemoci, zvláště u dětí, jsem ochotný nějakou tou korunou přispět. Jenže prostřednictvím oficiálně vyhlášených sbírek, jejichž pravidla – tedy i posílání peněz – jsou organizátory jasně daná, stanovená, čitelná a hlavně průhledná.


Na ulici tomu tak není. Jednou jsem tam koupil jakýsi časopis, jehož prodej měl podporovat rovněž nemocné či postižené děti. Stál třicet korun a prodala mi jej přibližně třicetiletá, zlatem ověšená a podle nejnovější módy oblečená žena.


Náhoda je blbec. Zanedlouho jsem se dozvěděl, že prodejce zmíněného časopisu má z každého udaného kusu desetikorunu, další desetikorunou se pokrývají náklady na cosi, a teprve třetí – a jedinou – desetikorunu získají děti. A to ještě možná, zapochyboval jsem tenkrát.


Od té doby jsem na nemocné nebo postižené nedal nikomu na ulici ani korunu. Ať už výběrčí vypadají jakkoli, ať jsou třeba sebepoctivější, já těmhle pouličním akcím nevěřím. Navíc je jich tolik, že dříve nebo později mohou skončit úplně opačným efektem: otrávení a naštvaní lidé odmítnou přispívat úplně. Na cokoli.

pondělí 15. března 2010

Večerníček pro dospělé: TRPASLÍK A SEDM SNĚHUREK


Jmenoval se Pich a byl posledním trpaslíkem v pohádkách. Všichni ostatní už dávno pomřeli, ale on měl to štěstí (nebo smůlu?), že mu sudičky u kolébky nadělily nesmrtelnost. Možná to byly také ony škodolibé sudičky, které na osamělého Picha poštvaly pohádkové exekutory. Ti mu doma nejprve oblepili kde co, pak mu odvezli všechny věci a nakonec sebrali i ten jeho malý, skromný baráček. Z trpaslíka se stal bezdomovec.


Zůstalo mu jen zašlé zrcadlo, nad nímž exekutoři mávli rukou. Netušili, že je kouzelné. Na otázku, kdo je na světě nejkrásnější sice neodpovídalo, zato Pichovi naznačilo jeho budoucnost. Ukázalo mu nevelký domeček se sedmi postýlkami, patřícími stejnému počtu pomenších Sněhurek. Přidalo i nákres, kde jej najít.


Sněhurky byly panny. Žádné staré, ale pěkné a mladé panny. Trpaslíka ve svém domečku přivítaly s velkým jásotem. Mužská ruka – a nejen ruka – jim doma zkrátka chyběla. Osmou postýlku Pichovi nepořizovaly. Jednak by se do domku už nevešla, jednak ji nepotřeboval. Každou noc trávil v jedné ze sedmi stávajících. A měl se skutečně pohádkově.


Zatímco Sněhurky chodily pracovat do firmy na výrobu ledové tříště, v níž zaměstnávaly samy sebe, Pich se stal trpaslíkem v domácnosti. Pral, žehlil, uklízel a samozřejmě taky vařil a pekl. Nejčastěji pusinky ze sněhové pěny, které měly Sněhurky ze všeho nejraději. S oblibou je zapíjely ledovým čajem s tříští z jejich vlastní výrobny.


Vděčný Pich se tužil. Ve dne i v noci. Vzhledem k tomu, že o nějaké mužské antikoncepci neměl ani ponětí (a s ohledem na proporce jisté části jeho těla by mu stejně nebyla nic platná), dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. Přivedl Sněhurky jednu po druhé do jiného stavu.


Partnerky byly nadmíru spokojené, zato trpaslík Pich nervózní. Nemohl pořádně spát, v noci se často budil a pořád mu vrtalo hlavou, co z toho všeho bude. Jak budou Sněhurkami porození potomci vypadat? A co když se nenarodí jen Sněhurky, ale taky nějací Sněhuráci?


Jeho obavy byly zbytečné. Pohádkový svět se rozrostl o devět překrásných malých Sněhurek. Jedna z prvorodiček totiž přivedla na svět trojčata. Zanedlouho se konala velká svatba. Všech sedm Pichových bytných totiž trvalo na tom, aby si je vzal za ženy. Stejně jako na změně jeho jména.


Jelikož pohádky bigamii neznají, sňatku nic nebránilo. A tak se trpaslík, teď už Sněhopich, oženil se všemi svými sedmi ženami. Vzhledem k tomu, že je nesmrtelný, tak spokojeně žije a píchá dodnes.

úterý 9. března 2010

WC: PRACOVNA, ČÍTÁRNA A KDOVÍ CO JEŠTĚ


Napoprvé mě uvedla kamarádova manželka na nějakou dobu v omyl. „Karel je v pracovně. Nesmím ho teď rušit,“ řekla mi. Když to trvalo snad už půl hodiny, začal jsem se ošívat a stále častěji se díval na hodinky. „Bude tam ještě dlouho? Dělá na něčem hodně důležitém?“ zeptal jsem se nakonec Karlovy úplně klidné manželky.


Rozesmála se. Hodně nahlas a upřímně. „Jo, hodně důležitém. Pracovna říká záchodu. Tos nevěděl? Pokaždé tam vysedává tak hodinu. Ale co tam dělá, na to se zeptej spíš jeho. Teda pokud se ho dočkáš,“ prohodila a začala se znovu smát. V první chvíli mě napadlo, že si ze mě dělá srandu.


Nedělala. Karel se nakonec skutečně objevil ve dveřích mnohde označovaných panáčkem nebo panenkou. Za dalších asi dvacet minut.


„Čekals dlouho? Promiň,“ uslyšel jsem od něho. Ještě že neřekl, že bez práce nejsou koláče, blesklo mi tenkrát hlavou. Při návštěvách Karla se mi to stalo víckrát. Časem jsem si zvykl. A taky začal ten mužský toaletní zvyk tak trochu sledovat. Výsledek byl hodně zajímavý.


Je spousta mužů, kteří si na WC automaticky berou knihu. Jejímu obsahu a hlavně napínavosti odpovídá délka pobytu v prostorách, kam i císař chodí pěšky. Jiní se spokojí s novinami. Vzhledem k tomu, že doba, kdy denní tisk měl čtyři nebo nanejvýše osm stran, se nedá ani pobyt těchto lidí na záchodě označit za krátký.


Pak jsem se kdesi dočetl, že v předlistopadových dobách vznikla na toaletě dokonce kniha tehdy hodně oblíbeného moravského spisovatele. Bydlel v paneláku, neměl doma žádný klid ani soukromí, tak se uchyloval s psacím strojem a štůskem čistých papírů na onu intimní místnůstku. Dodnes mě ale nenapadlo, jak se na to tvářil – a hlavně co dělal – zbytek rodiny.


Řekne se obyčejný záchod. Jenže pro mnohé mohou být tyhle prostory posvátné, nedotknutelné a dokonce také inspirativní. Už nějakou dobu přemýšlím, jestli to nemám vyzkoušet taky. Jen pořád nevím, čím začít: zda knihou, novinami nebo notebookem.

čtvrtek 4. března 2010

SMRDUTÁ JÍZDA TRAMVAJÍ


Tramvaj se blížila k další ze svých zastávek. Stál jsem u tyče poblíž dveří, předpisově se za jízdy držel, hleděl ven na ulici a o čemsi přemýšlel. Vtom se o mě kdosi zezadu otřel. Pak ještě někdo. A další. Plynoucí nit mých myšlenek se nejprve zastavila. Vzápětí ji cosi přetrhlo: nevábný odér. Puch. Neskonalý smrad. Tak neuvěřitelný, že mi málem udělal z nosu invalidu.


Dveře tramvajové soupravy se konečně otevřely a dovnitř vniklo alespoň trochu čerstvého, chladného vzduchu. Lidé, včetně mne, se po sobě dívali, a v obličejích se jim zračila úleva. Od ještě stále otevřených dveří se mezitím pomalu vzdalovali „pachatelé“. Hned tři. S nezbytnými igelitkami v jedné ruce a lahvemi piva ve druhé. V oblečení, které držela pohromadě zřejmě jen pevná vrstva špíny.


Po chvíli jsem se konečně bez obav pořádně nadechl. Kyslík zřejmě v mozku otevřel nějakou komůrku a oprášil dávno zapomenutou historku. Jeden bezdomovec se v ní chlubí druhému, že včera si vypral a taky se hezky osprchoval. Druhý se na něho nevěřícně dívá a pak se zeptá, jak to dokázal. „To já ne, to všechno déšť,“ odpoví chlubílek bez domova.


Případ ani jednoho z těch tří teď už naštěstí bývalých pasažérů tramvaje to nebyl. Možná i proto, že v zimě déšť nehrozí. A případný padající sníh se sprše nepodobá ani v nejmenším.


Tahle trojka víc odpovídala jiné historce, odehrávající se v jakémsi kutlochu v opuštěném, rozpadajícím se domě. Rozzlobený bezdomovec se tam oboří na druhého: „To bylo naposledy, cos zatloukal hřebíky do zdi mými ponožkami. Jestli to uděláš ještě jednou, tak ti rozlámu tvé prostěradlo!“