Tramvaj se blížila k další ze svých zastávek. Stál jsem u tyče poblíž dveří, předpisově se za jízdy držel, hleděl ven na ulici a o čemsi přemýšlel. Vtom se o mě kdosi zezadu otřel. Pak ještě někdo. A další. Plynoucí nit mých myšlenek se nejprve zastavila. Vzápětí ji cosi přetrhlo: nevábný odér. Puch. Neskonalý smrad. Tak neuvěřitelný, že mi málem udělal z nosu invalidu.
Dveře tramvajové soupravy se konečně otevřely a dovnitř vniklo alespoň trochu čerstvého, chladného vzduchu. Lidé, včetně mne, se po sobě dívali, a v obličejích se jim zračila úleva. Od ještě stále otevřených dveří se mezitím pomalu vzdalovali „pachatelé“. Hned tři. S nezbytnými igelitkami v jedné ruce a lahvemi piva ve druhé. V oblečení, které držela pohromadě zřejmě jen pevná vrstva špíny.
Po chvíli jsem se konečně bez obav pořádně nadechl. Kyslík zřejmě v mozku otevřel nějakou komůrku a oprášil dávno zapomenutou historku. Jeden bezdomovec se v ní chlubí druhému, že včera si vypral a taky se hezky osprchoval. Druhý se na něho nevěřícně dívá a pak se zeptá, jak to dokázal. „To já ne, to všechno déšť,“ odpoví chlubílek bez domova.
Případ ani jednoho z těch tří teď už naštěstí bývalých pasažérů tramvaje to nebyl. Možná i proto, že v zimě déšť nehrozí. A případný padající sníh se sprše nepodobá ani v nejmenším.
Tahle trojka víc odpovídala jiné historce, odehrávající se v jakémsi kutlochu v opuštěném, rozpadajícím se domě. Rozzlobený bezdomovec se tam oboří na druhého: „To bylo naposledy, cos zatloukal hřebíky do zdi mými ponožkami. Jestli to uděláš ještě jednou, tak ti rozlámu tvé prostěradlo!“
Žádné komentáře:
Okomentovat