zamyšlení: COŽ SI TAK TROCHU ZALÍZAT?

Čas od času máme možnost se někde dočíst nebo doslechnout, co všechno obnáší jeden lidský život. Kolik hodin, dnů, týdnů, měsíců či dokonce let člověk projí, prospí, proleží, prosedí, prozívá, pročeká. Je dost zajímavé, že zatím ještě nikdo nepřišel se statistikou, kolik času průměrně prošustrujeme nebo třeba provyměšujeme. Nebo se pletu?

Tohle všechno mě už párkrát napadlo při pohledu na naši kočku. Pokud pominu její hlasité dožadování se otevření dveří nebo okna, popřípadě naplnění misky výhradně masem, pak mám pocit, že její život sestává hlavně ze dvou činností. Ze spánku a olizování se.

Ta jazýčková pečlivá hygiena jí sice ukrojí možná až třetinu života, zato má bezesporu své výhody. Pomyslnou koupelnu si šelma nosí neustále s sebou, neváhá ji použít kdekoli a kdykoli. Na rozdíl od některých lidí tohle zvíře žádnou nečistotu na svém těle nesnese. Zbavuje se jí rychle a taky elegantně.

Teď si uvědomuji, že my lidé vlastně taky určitou část svého života prolížeme. Někdo delší, jiný kratší. Záleží například na tom, jak moc máme rádi zmrzlinu či nanuky. Svou důležitou roli může sehrávat i věk a pohlaví. Při činnosti, kterou tady dost dobře rozebírat nelze. My dospělí, zkušení muži s vysokým čelem však dobře víme, o jakou činnost jde. (Viď, Radime?)

Ale pozor! Naše černobílá kočka se právě probudila. Prohlédla si mne, protáhla se a začíná prolízávat další kus jednoho ze svých devíti životů. Napodobovat ji rozhodně nehodlám. Stačí, že jsem teď část toho svého jediného života propsal.

deníček: VÁNOCE JSOU TADY

Už jsme si na to zvykli: pro obchodníky začínají Vánoce v čím dál větším předstihu před těmi svátky klidu, míru a pohody. Brňané je přivítali v pátek. Slavnostním rozsvícením stromu, který si sami vybrali hlasováním na internetu. Možná i proto byla tentokrát na náměstí Svobody hlava na hlavě. Nedalo se tam hnout, účastí to připomínalo listopadové dny roku 1989.

Nejsem zas až tak velký romantik, abych se přehnaně rozplýval nad krásou vánočně nazdobeného náměstí i prodejních stánků na něm. Musím však přiznat, že tentokrát – snad poprvé – se mi to skutečně líbí. Svoboďák, jak mu tady v Brně říkáme, je opravdu nádherně vánoční. Taky díky tomu, že prodejci už člověku nenabízejí žádné podprsenky, pyžama, noční košile, slipy ani hrůzné jarmareční cetky.

V sobotu v podvečer bývají ulice druhého největšího města republiky pusté a prázdné, jako vymetené. Teď tomu bylo jinak. Brno žilo, lidé evidentně zapomněli na návštěvu obchodních center na okraji a zamířili do středu města. Udělat si Vánoce. Lidské davy jsem nikdy nevyhledával a spíše se jim vyhýbal. Tentokrát mi ale nevadily.

Lidé se na sebe usmívali, trpělivě stáli ve frontách na vánoční punče, medovinu, svařené víno, trdelníky, valašské frgály, klobásy a další dobroty. Poslouchali živou hudbu, vyzařovala z nich nejen radost, ale taky pohoda a klid. Až se člověku nechtělo věřit, že je to ještě vůbec možné.

Sobota pro mne představovala jakousi exkurzi do časů, kdy Vánoce byly skutečně Vánocemi. Bez honění se za dárky i bez nervozity. Snad je tentokrát nikdo a nic nepokazí.

VYZUTÁ BOTA: SMUTNÉ ZNAMENÍ

Bylo to už dávno, ale zapomenout nemohu. A obávám se, že nezapomenu nikdy. Začalo to nenápadně. Navečer jsem se vracel z práce domů, vystoupil z trolejbusu a uviděl ji. Na kraji silnice ležela bota. Osamělá, ničím nápadná. Snad jen tím, že byla pouze jedna. Zaregistroval jsem ji a dál o tom nepřemýšlel.

„Slyšels, co se tady odpoledne stalo?“ přivítala mě tehdy místo pozdravu mezi dveřmi manželka. Nevědoucně jsem pokrčil rameny. „Odpoledne prý tady u konečné trolejbusu srazilo auto nějakého člověka. Ženské v obchodě říkaly, že je to s ním vážné,“ dozvěděl jsem se.

Nebyla by to první a bohužel ani poslední nehoda, která se v těch místech stala. Široká a rovná silnice v sídlišti lákala řidiče, aby tam šlápli na plynový pedál. Lidé, hlavně důchodci, ji zase nepochopitelně přecházeli jak se jim zlíbilo. Přechody pro chodce ignorovali. „Ženské toho napovídají,“ odvětil jsem tenkrát a šel večeřet.

V té chvíli mi to pořád ještě nedocházelo. Teprve na druhý den. Dopravní nehoda se poblíž našeho bydliště skutečně stala. A co víc: ten silnici přecházející sedmdesátiletý muž, kterého rychle jedoucí osobní auto nabouralo, ji nepřežil. Až pak jsem si vzpomněl na krajnici, na níž ležela osamělá bota. Určitě patřila jemu.

S odstupem času jsem v jakémsi časopise narazil na pojednání o dopravních nehodách, v nichž figurují chodci. Kromě jiného jsem se tam dočetl o botách. Přesněji řečeno o tom, že pokud člověk při střetu s vozidlem přijde o botu, je to zlé znamení. Taková nehoda končí podle statistik ve většině případů smrtí.

Já si vzpomněl na botu u té „naší“ silnice a řekl si, že autor článku zřejmě dobře ví, o čem píše. Přinutil mě k zamyšlení a dokázal ve mně vzbudit i představu. Toho, že auto zkrátka chodce z té boty vyrazí. Stejně jako z něho vyrazí život.

Žádnou další osamělou botu na vozovce už jsem nikdy nespatřil. Doma ano, třeba když vypadla z botníku. S nepříjemným pocitem kolem žaludku jsem ji pokaždé rychle zvedl a položil tam, kam patří. K té druhé.

STRASTI OBRÁNCE VLASTI aneb VOJNA NEBÝVALA KOJNÁ

Část druhá: POPRVÉ V UNIFORMĚ

Ocitl se na místě zvaném buzerplac. Tak mu říkali kluci, kteří už měli vojnu za sebou. Tenhle prostor byl vybetonovaný, skoro čtvercový, obehnaný zdmi čtyřpatrových budov. V přízemních oknech se na nováčky škodolibě pitvořily obličeje jejich budoucích spolubojovníků.

Bylo to horší, než si představoval i v těch nejčernějších snech: ponurý vchod do jedné ze čtyř budov, schody nahoru, podlouhlá místnost. „Civil dolů,“ zavelel jakýsi důstojník. Poslední pozůstatky svobodného života v podobě oblečení končily ve velkém papírovém pytli. Nahý předstoupil před lékaře v bílém plášti a s brigadýrkou na hlavě. Ten člověk ho očima přeměřil od hlavy až k patě a řekl jediné slovo: „Další.“

Byl to začátek jakoby špatného, odporného, nepříjemného filmu. U dlouhé řady stolů sedící vojáci s papíry před sebou. Každý z nich se vyptával na cosi. Pak sousední místnost. V ní fasování samých zelených a nazelenalých věcí. Spolu s nimi pyžamo v překvapivé a dost nepochopitelné kombinaci žlutohnědé barvy. Nejcennější byly trenýrky. Konečně nebudu nahý, zaradoval se.

Sotva si uložil hromadu čerstvě nabytých vojenských věcí do poměrně malé skříňky, už ho spolu s dalšími nováčky kdosi v uniformě hnal jinam. Na stříhání. Byť měřil rovných sto osmdesát centimetrů, po vstupu do místnosti si připadal jako trpaslík. Připrclíka z něho udělal řev majitelů šťastných tváří, které viděl nedávno za okny z buzerplacu.

Jakási dvě děvčata stříhala téměř dohola stejný počet nováčků, další dvě židle vedle nich byly volné. „Tenhle je můj,“ vyřvával jakýsi voják s velkou hlavou, prázdnými výložkami na ramenou a stříhacím strojkem v ruce. Ukazoval na jednoho z čerstvě nastoupivších vojínů. Podobně se zachoval další. Jeho hlava byla jen o málo menší, zato elán znatelně větší.

Mám kliku, říkal si, když usedal na židli, za níž stála jedna z holčin učících se stříhat. Pořád lepší, než skončit pod nástroji těch primitivů, blesklo mu hlavou. Výsledek byl sice skoro stejný, ale zato pocit výrazně jiný.

Zbytek dne mu připomínal hustou londýnskou mlhu, o níž četl v jakési knížce. Moc si toho nepamatoval, s výjimkou jakési nechutné omáčky na večeři. Ještě včera si představoval, že už dneska napíše a pošle své Jitce první dopis z vojny. Teď věděl, že byl hodně naivní, že se mýlil. Promiň, Jituško, šeptal, když na vojenském kavalci načínal první noc v zeleném.

Trvalo mu dlouho, než usnul. Vyslechl spoustu nesrozumitelných zamumlání i jasně vyslovených vět od těch spáčů, kteří na tom byli stejně jako on. Ještě než ho spánek konečně přemohl, uvědomil si, že to bude horší, než si myslel.

Netušil, že slovo horší je jen slabým odvarem toho, co bude v dalších dnech a týdnech následovat.

DVA POHLEDY NA DĚTSTVÍ

„Jak jste mohli žít bez počítačů? Co jste vlastně v dětství dělali?“ Takovou otázku mi kdysi položil malý syn, když jsem ho u monitoru vyrušil při hraní jakési střílečky, při níž krev stříkala proudem. Rád jsem odvrátil oči od té spousty červeně a rozpovídal se.

O tom, jak jsme měli partu, která chodívala na průzkumné výpravy do lesů obklopujících naše malé město. Jak jsme tam jednou objevili jakýsi lom a v něm prostory připomínající jeskyni.

Vyprávěl jsem tomu svému malému klukovi taky o tom, že jsme vymýšleli a organizovali různé sportovní soutěže: třeba turnaj tří ulic ve fotbale, štafetové závody v běhu kolem tří paneláků, v nichž jsme bydleli, stejně jako cyklistickou časovku na našich milovaných bicyklech.

Zavzpomínal jsem tenkrát na kluziště, které jsme si vyráběli v zimních mrazech před domem. Na tvrdé hokejové boje nás kluků i rádoby krasobruslařské exhibice děvčat, jež se tam odehrávaly. Na smutek, když zima předávala vládu jaru a led nám mizel před očima.

Nemohl jsem se mu nezmínit ani o knížkách, které jsem v dětství a mládí doslova hltal. O radosti z těch, co jsem dostal na Vánoce a četl je ve svém oblíbeném křesle hned vedle stromečku. O návštěvách knihovny a nepopsatelně šťastných pocitech z tašky plné knih při cestě domů.

„A to jste neměli ani televizi?“ využil mého krátkého odmlčení ten můj kluk. Evidentně mu vrtalo hlavou, že jsem se o této vymoženosti techniky nezmínil. Když uslyšel, že televize existovala, podivil se ještě víc. „Tak proč jste se na ni nedívali?“ vyzvídal.

„To víš, že jsme se na ni dívali. Jenže jen někdy a poměrně málo. Víc nás bavilo být venku s kamarády,“ vysvětloval jsem. Syn na mě zkoumavě pohlédl. Vypadalo to, že mi nevěří. „Ale stejně,“ řekl po chvíli, „ale stejně nechápu, jak jste mohli žít bez počítačů.“

Vzápětí se pokojem roznesl ohavný zvuk střelných zbraní a monitor začala znovu pokrývat rozstřikující se rudá krev.

POCTIVCI A ZLODĚJI

„Kdo lže, ten taky krade,“ říkávala mi v raném dětství často babička. Její slova jsem si k srdci moc nevzal. Když mi bylo přibližně pět, ukradl jsem v samoobsluze žvýkačku. Dodnes sám nevím proč. Jen si pamatuju, že jsem si pak dával velký pozor, abych ani jednou nezalhal. Bál jsem se, aby na mně nikdo nepoznal, že jsem zloděj.

Později jsem pro změnu neméně často slýchával od rodičů, že s poctivostí člověk dojde nejdál. Přestože jsem jim bezmezně věřil, tohle se mi moc nepozdávalo. Kolem sebe jsem totiž vídával spoustu evidentně poctivých lidí, jimž tato vlastnost nepřinášela nic dobrého. Přesto spokojeně žili a pracovali v šedém průměru až podprůměru – na rozdíl od těch, kteří o poctivosti nikdy nic neslyšeli. Nebo nechtěli slyšet.

„Kdo nekrade, okrádá rodinu,“ snažili se tenkrát slovně zdůvodňovat své činy nepoctivci. Činili se ostošest. Hlavně v zaměstnání. Dělali pro zvýšení své životní úrovně všechno možné, ba dokonce i nemožné. A sršeli nápady.

Vzpomínám si, jak mi jistý člověk vyprávěl až neuvěřitelnou historku od nich z továrny. Jeden ze zaměstnanců tam každý týden projížděl vrátnicí ven se stavebními kolečky plnými pilin. Vrátní připomínající Hlustvisiháky z proslulých historických rozhlasových i televizních scének se na ta kolečka vrhali a piliny pilně prohrabávali. Nikdy v nich nic nenašli. Ani najít nemohli. Ten člověk totiž úspěšně kradl ona stavební kolečka.

Doba se výrazně změnila, ale poctivci i zloději zůstávají. Poctivci jsou na tom snad ještě hůř než v minulosti, zloději a podvodníci volí jiné metody a mnohdy se ani netají tím, co dělají.

O okrádání rodiny nemluví, nepoctivost je pro ně zcela neznámé slovo. V jejich slovníku i hlavách je nahradilo synonymum, které nazývají podnikáním.

zamyšlení: VLASTNOST JAKO JED

Žárlím na tebe, protože tě miluju. Kdo nežárlí, nemá toho druhého dost rád. Tak a podobně vysvětlují chorobní žárlivci svou nemoc. Nemoc, která jejich protějšky obtěžuje, znechucuje, ničí a která umí dokonce i zabíjet. Hlavně vztahy.

Chorobní žárlivci bývají nejprve podezíraví. Masochisticky si v hlavách donekonečna promítají scény nevěry svých partnerů. Pak jim to přestane stačit. Chtějí důkaz. Vnikají doma do soukromí toho druhého, prohledávají jeho kapsy, šuplíky, protřepávají stránky knih (co kdyby v nich byl nějaký zapomenutý milostný dopis?).

Rádoby nenápadně se vyptávají, co jejich milý nebo milá celý den dělal, a přitom v každé větě odpovědi důsledně pátrají po lži. Po sebemenší skulince, v níž se ukrývá nevěra, nebo alespoň její náznak. Pokud na nic takového nenarazí, kladou sami sobě za vinu, že byli málo šikovní a ve svých otázkách nedostatečně vynalézaví. Příště budu chytřejší – říkají si.

Znal jsem člověka, který podrobil svou ženu poměrně originálnímu testu. Začal jí jménem neznámého obdivovatele psát a posílat dopisy. Ve třetím ji pozval na rande. Čekal, jak se manželka zachová, zda na schůzku půjde. Když místo toho seděla doma a v klidu se dívala na televizi, neuklidnilo ho to. Žárlil dál a pídil se ještě důsledněji po tom, co jeho žena dělá, když je mimo domov.

Znal jsem jiného člověka, jenž měl pro změnu naopak neuvěřitelně žárlivou manželku. Štrachala mu v kapsách, v psacím stole, několikrát denně volala na pevnou linku do práce – aby se ujistila, že někde nelítá za ženskými.

„S tím vším bych se nějak vyrovnal,“ povídal mi jednou ten nešťastník. „Ale víš, co je nejhorší? Nejméně jednou denně se s ní musím milovat. Prý abych neměl roupy a neběhal za jinými. Už mě to s ní nebaví a po jiných se asi začnu skutečně poohlížet,“ povzdychl si.

Právě toto je chorobným žárlivcům zbytečné a marné vysvětlovat. Nepochopí, že partnera uhlídat nelze. A že čím víc na něho dorážejí, tím je pravděpodobnost nevěry větší. Skoro každý si totiž dříve nebo později řekne: Když si myslíš, že jsem ti nevěrný, tak ať máš teda proč.

KOLIK ŘEČÍ ZNÁŠ...

Seděl jsem výjimečně sám v hospodě, hleděl kamsi do neurčita a v hlavě si dával dohromady scénář náročného zítřka. Najednou slyším: „Šám ydat onlov?“ U mého stolu stojí Karel. Kdysi jsme toho spolu prožili dost, v práci i v soukromém životě. Teď jsem ho už pár měsíců neviděl.

„Čau, rád tě zase vidím. Co blbneš? Spadls z Marsu?“ říkám mu. Posadil se, pohlédl na mě tak, jak to umí jen on a povídá: „Oc chyb lunblb? Kaj es šám?“ On se snad za tu dobu, co jsme se neviděli, úplně zbláznil – napadlo mě. Říct nahlas jsem se to ale neodvážil.

„Tak dost. Už toho blbnutí nech,“ vypustil jsem jakousi svou slovní sondu do jeho psychického stavu. „Ékaj tsod? Kat kaj es šám? Oc dářop šálěd?“ Přestávalo mě to bavit. A taky mně ho bylo líto. Býval to veselý, vtipný a úplně normální kluk. Teď je z něho blázen. Snad ne nebezpečný, pevně jsem doufal.

„Čorp šíčlm? Olats es it ocěn? Ocěn ohénžáv?“ přerušil tok mých myšlenek Karel. Než jsem stačil něco říct, objevil se u stolu vrchní. „Co si dáte?“ obrátil se na kamaráda. „Ovip a mur,“ objednal si Karel. Vrchní se na něj díval stejně nechápavě jako já doposud.

„Prosím?“ zeptal se pingl znovu. „Lakíř mesj ovip a mur,“ s klidem ve tváři odvětil můj spolustolovník. Vrchní znervózněl. Obrátil se na mě: „Rozumíte mu? Nevíte, co chce?“ Netušil jsem. „Nevím, ale zkuste mu přinést pivo a rum. Nic jiného nikdy nepil,“ odvětil jsem.

Vrchní pokrčil rameny, otočil se, cosi si zabrumlal a celou cestu k výčepu kroutil hlavou. „No vidíš, že mi ruzumíš,“ vypadlo najednou z Karla.

„Seš vůl. Korunovanej. Co to mělo znamenat?“ rozčílil jsem se.

„Co by? Jen jsem se z dlouhé chvíle naučil mluvit pozpátku. Používám to, přivádím lidi do rozpaků a bavím se tím. To bys netušil, jak se někteří dovedou hádat o tom, jakým jazykem vlastně hovořím,“ smál se na plné kolo Karel.

„Ot chyb adet lišuten,“ chtělo se mi říct. Jenže kamarád mě předběhl. „Com máv ujukěd,“ uslyšel od něj číšník, když na stůl postavil pivo a rum.

ZÁVIST JMÉNEM KYTARA

Bez mučení se přiznám k jedné věci. Bývaly doby, kdy jsem dost záviděl. Klukům vlastnícím kytaru, majícím hudební sluch a umějícím zpívat. Děvčata se na ně lepila jako vosy na med, hltala je očima, nadbíhala jim a já nevím co všechno ještě. Mladí kytaroví hráči pro ně byli bohové, pro něž není žádná oběť dost velká.

„Musíš mě to naučit,“ obrátil jsem se jednou na svého skvělého bratrance Pepu. Vyklubal se z něho trpělivý světec v rouše pedagoga. Svůj boj s větrnými mlýny v podobě mé tuposti nevzdával. Nevadily mu moje dřevěné prsty ani zpěv, jímž by se dali úspěšně odhánět hejna špačků z vinic.

„Neboj, ono to půjde,“ povzbuzoval mě donekonečna. Nešlo. Mně potřebná trpělivost chyběla. Taky mi došlo, že já si mohu o nějaké dívkolapce v podobě kytary nechat jen zdát. Po tvrdě naučených dvou akordech jsem to zabalil. „Nemá to cenu. Končíme,“ uslyšel ode mne bratranec. Nepřemlouval mne. Viditelně se mu ulevilo.

Nadále jsem závistivě pokukoval po mladících se sladkým dřevem a ještě sladšími hlasy a sledoval ty dlouhé průvody děvčat, které se za nimi táhly. Časem mi konečně došlo, že kytara a zpěv nejsou zdaleka všechno. Dívky lze totiž úspěšně ohlupovat i jinak.

Jazyk a oči jsou taky nástroje – pochopil jsem. Jen je potřeba umět je vhodně používat. Vodopády slov a hluboké tmavohnědé pohledy skutečně fungovaly. Kytaristé sice měli ty své dívčí průvody delší, ale mně to nevadilo.

Stačila mi jedna jediná obdivovatelka. Hudba ji nezajímala, zato mé dlouhé monology poslouchala s pootevřenou pusou. A hlavně: tvrdila, že by pro mě udělala všechno. Já nezkušený panic tomu tenkrát naivně a bezmezně věřil. Ke štěstí mi to stačilo.