Bylo to už dávno, ale zapomenout nemohu. A obávám se, že nezapomenu nikdy. Začalo to nenápadně. Navečer jsem se vracel z práce domů, vystoupil z trolejbusu a uviděl ji. Na kraji silnice ležela bota. Osamělá, ničím nápadná. Snad jen tím, že byla pouze jedna. Zaregistroval jsem ji a dál o tom nepřemýšlel.
„Slyšels, co se tady odpoledne stalo?“ přivítala mě tehdy místo pozdravu mezi dveřmi manželka. Nevědoucně jsem pokrčil rameny. „Odpoledne prý tady u konečné trolejbusu srazilo auto nějakého člověka. Ženské v obchodě říkaly, že je to s ním vážné,“ dozvěděl jsem se.
Nebyla by to první a bohužel ani poslední nehoda, která se v těch místech stala. Široká a rovná silnice v sídlišti lákala řidiče, aby tam šlápli na plynový pedál. Lidé, hlavně důchodci, ji zase nepochopitelně přecházeli jak se jim zlíbilo. Přechody pro chodce ignorovali. „Ženské toho napovídají,“ odvětil jsem tenkrát a šel večeřet.
V té chvíli mi to pořád ještě nedocházelo. Teprve na druhý den. Dopravní nehoda se poblíž našeho bydliště skutečně stala. A co víc: ten silnici přecházející sedmdesátiletý muž, kterého rychle jedoucí osobní auto nabouralo, ji nepřežil. Až pak jsem si vzpomněl na krajnici, na níž ležela osamělá bota. Určitě patřila jemu.
S odstupem času jsem v jakémsi časopise narazil na pojednání o dopravních nehodách, v nichž figurují chodci. Kromě jiného jsem se tam dočetl o botách. Přesněji řečeno o tom, že pokud člověk při střetu s vozidlem přijde o botu, je to zlé znamení. Taková nehoda končí podle statistik ve většině případů smrtí.
Já si vzpomněl na botu u té „naší“ silnice a řekl si, že autor článku zřejmě dobře ví, o čem píše. Přinutil mě k zamyšlení a dokázal ve mně vzbudit i představu. Toho, že auto zkrátka chodce z té boty vyrazí. Stejně jako z něho vyrazí život.
Žádnou další osamělou botu na vozovce už jsem nikdy nespatřil. Doma ano, třeba když vypadla z botníku. S nepříjemným pocitem kolem žaludku jsem ji pokaždé rychle zvedl a položil tam, kam patří. K té druhé.
Žádné komentáře:
Okomentovat