„Kdo lže, ten taky krade,“ říkávala mi v raném dětství často babička. Její slova jsem si k srdci moc nevzal. Když mi bylo přibližně pět, ukradl jsem v samoobsluze žvýkačku. Dodnes sám nevím proč. Jen si pamatuju, že jsem si pak dával velký pozor, abych ani jednou nezalhal. Bál jsem se, aby na mně nikdo nepoznal, že jsem zloděj.
Později jsem pro změnu neméně často slýchával od rodičů, že s poctivostí člověk dojde nejdál. Přestože jsem jim bezmezně věřil, tohle se mi moc nepozdávalo. Kolem sebe jsem totiž vídával spoustu evidentně poctivých lidí, jimž tato vlastnost nepřinášela nic dobrého. Přesto spokojeně žili a pracovali v šedém průměru až podprůměru – na rozdíl od těch, kteří o poctivosti nikdy nic neslyšeli. Nebo nechtěli slyšet.
„Kdo nekrade, okrádá rodinu,“ snažili se tenkrát slovně zdůvodňovat své činy nepoctivci. Činili se ostošest. Hlavně v zaměstnání. Dělali pro zvýšení své životní úrovně všechno možné, ba dokonce i nemožné. A sršeli nápady.
Vzpomínám si, jak mi jistý člověk vyprávěl až neuvěřitelnou historku od nich z továrny. Jeden ze zaměstnanců tam každý týden projížděl vrátnicí ven se stavebními kolečky plnými pilin. Vrátní připomínající Hlustvisiháky z proslulých historických rozhlasových i televizních scének se na ta kolečka vrhali a piliny pilně prohrabávali. Nikdy v nich nic nenašli. Ani najít nemohli. Ten člověk totiž úspěšně kradl ona stavební kolečka.
Doba se výrazně změnila, ale poctivci i zloději zůstávají. Poctivci jsou na tom snad ještě hůř než v minulosti, zloději a podvodníci volí jiné metody a mnohdy se ani netají tím, co dělají.
O okrádání rodiny nemluví, nepoctivost je pro ně zcela neznámé slovo. V jejich slovníku i hlavách je nahradilo synonymum, které nazývají podnikáním.
Žádné komentáře:
Okomentovat