„Jak jste mohli žít bez počítačů? Co jste vlastně v dětství dělali?“ Takovou otázku mi kdysi položil malý syn, když jsem ho u monitoru vyrušil při hraní jakési střílečky, při níž krev stříkala proudem. Rád jsem odvrátil oči od té spousty červeně a rozpovídal se.
O tom, jak jsme měli partu, která chodívala na průzkumné výpravy do lesů obklopujících naše malé město. Jak jsme tam jednou objevili jakýsi lom a v něm prostory připomínající jeskyni.
Vyprávěl jsem tomu svému malému klukovi taky o tom, že jsme vymýšleli a organizovali různé sportovní soutěže: třeba turnaj tří ulic ve fotbale, štafetové závody v běhu kolem tří paneláků, v nichž jsme bydleli, stejně jako cyklistickou časovku na našich milovaných bicyklech.
Zavzpomínal jsem tenkrát na kluziště, které jsme si vyráběli v zimních mrazech před domem. Na tvrdé hokejové boje nás kluků i rádoby krasobruslařské exhibice děvčat, jež se tam odehrávaly. Na smutek, když zima předávala vládu jaru a led nám mizel před očima.
Nemohl jsem se mu nezmínit ani o knížkách, které jsem v dětství a mládí doslova hltal. O radosti z těch, co jsem dostal na Vánoce a četl je ve svém oblíbeném křesle hned vedle stromečku. O návštěvách knihovny a nepopsatelně šťastných pocitech z tašky plné knih při cestě domů.
„A to jste neměli ani televizi?“ využil mého krátkého odmlčení ten můj kluk. Evidentně mu vrtalo hlavou, že jsem se o této vymoženosti techniky nezmínil. Když uslyšel, že televize existovala, podivil se ještě víc. „Tak proč jste se na ni nedívali?“ vyzvídal.
„To víš, že jsme se na ni dívali. Jenže jen někdy a poměrně málo. Víc nás bavilo být venku s kamarády,“ vysvětloval jsem. Syn na mě zkoumavě pohlédl. Vypadalo to, že mi nevěří. „Ale stejně,“ řekl po chvíli, „ale stejně nechápu, jak jste mohli žít bez počítačů.“
Vzápětí se pokojem roznesl ohavný zvuk střelných zbraní a monitor začala znovu pokrývat rozstřikující se rudá krev.
2 komentáře:
Nejlepší je, když děti běhají jak ve virtuálním světě, tak ve skutečném. Je fakt, že skákání gumy, které jsme provozovaly za domem, na počítači určitě nikdy nepůjde:-)
Uplně jsem se zamyslela, jak velký žrout času ty počítače jsou. Tři hodiny denně u toho sedím a ani nejdu s kamarády ven. Na druhou stranu si říkám, jestli to není to menší zlo - když jdu ven, většina z mých kamarádů z dětství jen tak sedí, kouří cigarety, pokud zrovna nehulí trávu... Zvláštní to doba. Já měla mít dětství jako Ty, Jardo...
Okomentovat