SILVESTR BEZ OSLAV

Už je to zase tady. Z oken bytů i střech domů budou létat petardy a v rukou lidí pro změnu bouchat zátky od sektů. Silvestr. Poslední den v roce, den oslav příchodu nového roku. Ač se to možná bude někomu zdát neuvěřitelné, nepochopitelné a třeba i nenormální, existují lidé, kteří silvestra vůbec neslaví. Je pro ně jen jedním z dlouhé řady obyčejných dní v roce.

Osobně znám takové dva. Jeden z nich si už dávno užívá důchodu a tvrdí, že v jeho věku je nesmysl lít do sebe alkohol, opíjet se a slavit jeden, navíc poslední den v roce. Proč bych měl jásat nad něčím, co končí? Proč bych se měl rozplývat nad nějakým novým letopočtem v kalendáři, který mě upozorňuje, že jsem zase o rok starší? říkává onen moudrý důchodce. A taky dodává, že ve svém věku raději oslavuje každý nový den, protože neví, jestli nebude jeho poslední.

Druhý ignorant silvestra nemá svůj důchodový věk ještě ani na dohled. Poslední den roku tráví zásadně doma. Bez alkoholu, televizního programu i bez typických silvestrovských chlebíčků. Místo nich sahá v ten den po knize. Na silvestra se opíjejí jen amatéři, a hlavně – já už mám dávno odpito, nestydí se přiznat svůj poměrně dávný pobyt v léčebně.

Tvrdí, že s minerálkou v ruce oslavuje až na Nový rok dopoledne. Svou čistou, od alkoholu nebolící hlavu.

ZLATÁ MÁMA, SKVĚLÝ TÁTA

Kdysi dávno mi jeden ještě dávnější kolega řekl: „Každý novinář je nedonošený spisovatel. A nejméně každý druhý touží napsat aspoň jednu knihu.“ Byl jsem tenkrát hodně mladý. Přesto si dobře pamatuju, že jsem se usmál. Jen v duchu. Nahlas bych si to vůči tomu starému zkušenému žurnalistovi, k němuž jsem coby bažant vzhlížel s bezmeznou úctou, nedovolil.

Teď mi do jeho tehdejšího věku chybí pouhých pár let. S odstupem času si říkám, že i onen můj utajený vnitřní smích byl neslušnost. Neslušnost, kterou si už mrtvý kolega Miroslav nezasloužil. Až ve svém poměrně pokročilém věku mu rozumím – ať už byl tím prvním nebo druhým, ať už knihu napsat chtěl nebo nechtěl.

Nevím, jestli se mi to někdy povede, ale já knihu rozhodně napsat chci. Taky vím, o čem má být, o čem určitě bude. O mých rodičích, kteří stárnou rychleji, než bych si kdy pomyslel. O životě s nimi a vedle nich. O vděčnosti za to, jakého ze mě vychovali člověka, o mé dětské nevděčnosti a pozdější dospělácké lítosti nad tím, jaký jsem v dětství byl. O tom, kolik starostí jsem svým rodičům zbytečně přidělal, na kolika jejich vráskách mám podíl a o kolik cenných let života jsem je připravil.

Ještě před pár lety mě vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, že dříve nebo později budu na maminku a tatínka jen vzpomínat. Že tu zkrátka jednoho dne nebudou. Nebyl k tomu jaksi důvod. Najednou je všechno jinak. Uvědomuji si, že i oni jsou – na rozdíl od jejich neduhů a nemocí - smrtelní. Docházejí jim síly a bohužel je to hodně znát.

Musí se mi to povést. Knihu o nich určitě napíšu, i když třeba jen ve své hlavě. Moje zlatá máma a skvělý táta si to zaslouží.

zamyšlení: FENOMÉN SUDOKU

Je tomu už pár let, ale pamatuji si to jako dnes. Nejprve jsem o něm četl, pak je viděl v jakýchsi anglických novinách. Sudoku. Celosvětový fenomén. Jen k nám do země v srdci Evropy dorazilo se zpožděním. A nejen ono.

Nic mi to neříkalo. Možná i proto, že vždycky jsem si mnohem raději hrál se slovy. Řeč čísel pro mne byla odjakživa suchá a nezáživná. Nerozuměl jsem tomu, co na té poloprázdné mřížce s jedenaosmdesáti políčky může někoho zajímat, a dokonce i vzrušovat. Tak, že nad ní zarputile vysedává s tužkou a gumou hodiny a hodiny, že si kvůli tomu třeba i krátí spánek.

Člověk prý má poznat všechno. Souhlasím s tím. I proto jsem se jedno z těch sudoku, které u nás tehdy rychle zaplavily noviny i novinové stánky, pokusil vyřešit. Jen tak výjimečně, pro zajímavost, abych poznal, o co jde – říkal jsem si.

Nejsem zrovna vzorem ctnosti, ale jednu dobrou vlastnost snad mám. Nic předčasně nevzdávám a snažím se cokoli dotahovat do konce. Pokud možno úspěšného.

Moje lámání si hlavy s čísly v sudoku nebyly žádnou výjimkou. Bolelo to, bolelo to hodně. Padala i zde nepublikovatelná slova. V té jedenaosmdesátipolíčkové mřížce se však nakonec přece jen ocitla všechna správná čísla. A na správných místech.

Jenže mělo to háček. Doslova. I tohle jediné premiérově vyřešené sudoku totiž bylo na tom háčku lákavou návnadou. Spolkl jsem ji a japonský autor číselného hlavolamu si mohl připsat další kořist.

Mému divení se lidem, kteří sudoku fanaticky propadli, byl konec. Stal jsem se jedním z nich – i když mi nebylo jasné proč. A není mi to jasné dodnes.

Nepatřím sice k těm šílencům, kteří luští kudy chodí, ale stejně jako bez kávy si neumím představit ráno bez sudoku. Jeho řešení mě probírá z otupělosti po nočním spánku, je jakousi účinnou pohonnou hmotou pro nastávající den.

Pokud někdy musím na počátku dne na čísla v mřížkách z nějakého důvodu zapomenout, je to znát. Bývám pak pomalejší, nerozhodnější a taky méně úspěšný. V takových momentech marně vzpomínám, jak jsem to dělal dříve – když nebylo sudoku.

BOJÍTE SE CHŘIPKY? ZKUSTE CIBULI

Věřte mi nebo nevěřte, ale naposledy jsem marodil někdy před čtvrtstoletím. I proto mě nechávají klidným chřipkové epidemie, tu prasečí nevyjímaje. Lékárníci by zřejmě potvrdili, že patřím k výjimkám. Vitamíny a jim podobné preparáty teď jdou na dračku, sklady s obličejovými rouškami zejí prázdnotou.

Přitom recept jak se vyhnout chřipce – tedy té „obyčejné“ – je úplně jednoduchý. Alespoň podle obsahu mailu, který ke mně zase odkudsi doputoval. Spočívá v obyčejné kuchyňské cibuli. Tady ten zázračný recept je:

V roce 1919, kdy chřipka zabila víc než 40 milionů lidí, jeden lékař navštívil řadu rodin s dotazem, jestli potřebují pomoc proti chřipce. Mnozí už byli nakažení, mnozí už zemřeli. Lékař jednou potkal sedláka a k jeho překvapení byli všichni z rodiny zdraví. Když se lékař zeptal, co dělají jinak než ostatní, selka mu odpověděla, že do místností dali nádoby s neoloupanou cibulí.

Lékař jí pochopitelně nevěřil a ptal se, jestli by mu dali jednu jejich cibuli, aby si ji prohlédl pod mikroskopem. Dali mu ji a on ji prohlédl, našel na ní viry chřipky. Cibule evidentně pohltila všechny bakterie a uchránila rodinu zdravou.

Slyšela to jedna kadeřnice a v provozovně postavila několik hrnků s cibulí a jako zázrakem nikdo z personálu se nenakazil chřipkou, ačkoliv byli nechráněni ve stálém ve styku se zákazníky. Protože je to laciná věc, vyplatí se zkusit to jak doma tak v zaměstnání a uvidí se, jestli to bude účinkovat. My jsme to udělali a chřipku jsme opravdu nedostali.

Tak co říkáte? Že je to zajímavé, ale moc tomu nevěříte? Nebo vás dokonce napadají slova jako hloupost nebo oblbování? Souhlasím. Cibuli kolem sebe rozhodně trousit nehodlám, raději si jí trochu nakrájím na tlačenku. Pokud skutečně léčí, pak by snad měla být účinná i zevnitř.

VÝHERNÍ AUTOMATY: NOVODOBÝ MOR

Netvrdím, že jsem se jich nikdy nedotkl. Bylo to něco nového, lákavého, kdo by odolal? Je to už dávno a trvalo to jen chvilku. Každý rozumný člověk rychle přišel na to, že občasná výhra je jen vějičkou. Lákadlem, aby hráč pokračoval a pevně věřil, že bude ještě úspěšnější.

Patřil jsem mezi ty rozumné a po vyzkoušení se s výherními automaty navždy rozloučil. Dodnes nechápu lidi, kteří těmto novodobým strojovým banditům propadli. Taky navždy. Částečně mně je jich líto, částečně si říkám, že za blbost se platí. Někdy nejen penězi, ale dokonce i životem.

Před lety jsem měl v práci kolegu, jenž byl v hernách jako doma. Bez automatů se neobešel snad jediný den. Dokonce si k nim tajně odskakoval i v pracovní době. Zadlužil se, snažil si půjčovat peníze. Pod nejrůznějšími záminkami a výmluvami. Třeba na to, že ho někdo okradl o výplatu a manželka mu to nebude věřit. Časem mu nevěřil ani nikdo z kolegů.

Sejde z očí, sejde z mysli. Dlouhé roky jsem ho neviděl. Pak mi přišla zpráva o jeho úmrtí. Brněnské tamtamy přinesly rychle i podrobnosti konce jeho života. Ten člověk, jemuž nechybělo moc do šedesátky, vyšel chvíli po poledni z jedné z heren na ulici. Přede dveřmi onoho hráčského doupěte si pak prostřelil hlavu.

Vzpomněl jsem si na něho včera, když brněnští zastupitelé jednali o tom, že herny s výherními automaty mají být podle navrhované vyhlášky co nejdál od škol, aby nelákaly žáky. Téhle snaze je potřeba zatleskat. Jenže pak přišel jeden ze zastupitelů s tím, že úplně nejlepší by bylo, kdyby měly herny od sedmi ráno do dvou odpoledne – tedy přibližně v době školního vyučování - zavřeno.

Znělo to jako nepovedený vtip. Ten člověk se snad skutečně domnívá, že by to k něčemu vedlo? Mladý potenciální gambler si cestu do herny stejně najde. Třeba po vyučování. Otázka zní jinak: nebylo by lepší a účinnější trestat mnohem tvrději než dosud ty lidi, kteří mladistvým hru na automatech umožňují?

DRŽÍTE SI PENĚŽENKU? JSTE RASISTA

Monotónní pípání pokladen čtoucích v supermarketu čárkové kódy zničeho nic přehluší křik. V tu chvíli je mi jasné, o co jde. Taky se mi okamžitě vybaví hodně starý a neméně otřepaný vtip. „Erža, kaj iděš?“ ptá se v něm jedna žena druhé. „Ále, iděm si kúpiť halenku,“ odvětí oslovená. Vzápětí uslyší: „Kúp mi tiež, ak ťa něchytnů.“

Tak nějak automaticky jsem se po směru onoho křiku v supermarketu podíval. Než by člověk stačil říct švec, vzniklo tam poměrně početné klubko lidí. Přímo úměrně tomu rostl hluk, naopak světla jako by poněkud ubylo. Zloděj a jeho zastánci byli proti pracovníkovi bezpečnostní služby ve velké přesile, z jejich celoživotně trénovaných hlasivek vycházel jen velmi omezený počet slov. Nejčastěji „diskriminace“ a „nevinný.“

Ukradená lahvička parfému, kterou měl kdosi z nich v kapse, jim problém nedělala. Někdo ji musel tomu chudákovi do té kapsy nastrčit – bylo v obchodě slyšet hned od několika zkušených obhájců. Zvedlo mi to hladinu adrenalinu nad únosnou mez. Raději jsem přidal do kroku a rychle se vzdálil.

Slovo diskriminace totiž nemám rád. Od té doby, co má v téhle republice úplně jiný význam, co je tady jakási diskriminace naruby. Kvůli stále většímu počtu lidí, kteří se bůhvíproč bojí nazývat věci správnými jmény, jen aby je někdo nenařkl z rasismu.

Toho diskriminovaného ubožáka s parfémem ze supermarketu neznám. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby to byl jeden z těch, kdo vytvářejí tlačenice při nástupu do tramvají a tím dělají clonu kapsářkám. Není taky vyloučeno, že je členem jednoho z četných týmů, šacujících kapsy odložených svršků v bufetech či restauracích.

S největší pravděpodobností však určitě patří k těm, kteří nás málo opálené označují za rasisty. Třeba kvůli tomu, že si při spatření jeho kamarádů či kamarádek rychle zapínáme kabelky nebo držíme ruku na místě, kde zatím bohudík ještě stále máme peněženku.

Taky to dělám, a pokud jsem jen kvůli tomu v něčích očích rasista, pak mi to vůbec nevadí. Pro jediné slovo, které si někdo vykládá jen podle svých potřeb, se totiž rozhodně okrádat nenechám.