zamyšlení: PROČ Z NÁDRAŽÍ MIZÍ ŠTĚTKY?

Z brněnského hlavního vlakového nádraží se vytrácejí štětky. Je to překvapivé, ba dokonce neuvěřitelné. Puritáni se po přečtení těchto úvodních řádků zaradují. Jenže předčasně. Z nádraží totiž nemizejí žádná povětrná děvčata, nýbrž úplně obyčejné štětky záchodové.

Za socialismu se říkávalo, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Mnozí lidé si tímto způsobem přilepšují i teď, za zcela jiného politického režimu. Zloději zkrátka byli, jsou a budou. Ať se nám to líbí nebo ne. Jenže případ se záchodovými štětkami mně přinutil k zamyšlení. Jeho ústředním motivem nebyla otázka PROČ, ale JAK?

Ukrást štětku je už samo o sobě neobvyklé. Ještě neobvyklejší musí být způsob, jak ji ze záchodu odnést, aniž by na sebe člověk upozornil. Kam zloději tenhle svůj nevoňavý lup ukrývají? Jak jej přenášejí? V zimě možná pod kabátem. Jenže teď je jaro, svrchníky odpočívají ve skříních.

Oblečení tedy můžeme rovnou vyškrtnout. Co zbývá dál? Aktovka? Prostornější dámská kabelka? Zřejmě ne. Zůstává jediná a nejvhodnější možnost: předem připravená igelitka. V ní lze štětku odnést nepozorovaně a bez problémů, navíc se dá její vnitřek později doma snadno umýt. Brrr...

Jistě nejen mne taky napadlo, co zloději se svým lupem dělají. Jsou to šetřílkové, kteří ukradené štětky používají doma? Nebo se je snad po určitém očištění snaží někde někomu prodat? Nevím jak vám, ale mně už jen při pouhém pomyšlení na to stoupá žaludek kamsi do krku.

Proto raději přestanu přemýšlet nad dalšími možnými otázkami a spokojím se s pouhým konstatováním: na brněnském hlavním vlakovém nádraží to zkrátka páchne. Nikoli přirozeně, nýbrž nečekanou a hodně podivnou zlodějnou.

ZDROJ VÝDĚLKU? TĚLO

Třicetiletá Simona byla moc pěkná ženská. Mohla se chlubit tvary, které přitahovaly většinu mužských očí jako magnet. Hlavně na nudistické pláži, kam v létě často a ráda chodívala. Teď však byl prosinec a oblečená krasavice seděla v ušáku u roztopeného krbu v obývacím pokoji. Víc než oheň ji zahříval skvělý pocit. Nečekaně, rychle, a hlavně hodně snadno totiž vydělala pět tisíc korun.

Před necelými dvěma hodinami u nich doma zazvonil Robert. Manželův kolega z práce. Vnutil se dovnitř, chvíli na Simonu hleděl a pak to vybalil: „Nechceš si vydělat tisícovku?“ Když ženě řekl za co, horlivě přikývla. A pak mu svá odhalená přebujelá ňadra rozvlnila před obličejem. S uspokojením zaregistrovala, že muž z toho začal málem šilhat.

„Jestli sundáš i ten zbytek, tak ti dám ještě jednu,“ uslyšela mužův vzrušený hlas. Nerozpakovala se. Džíny i kalhotky byly v mžiku dole. „Simono, ty jsi bohyně krásy. Neuvěřitelná a nádherná bohyně,“ polykal nasucho manželův kolega. A pak vyslovil své třetí přání. Za další tři tisícovky.

Tentokrát už žena zaváhala. Ukázat své půvaby je jedna věc, ale být mu po vůli? Jenže tři tisíce jsou tři tisíce. Kde k nim jinak tak rychle a snadno přijdu? uvažovala. Moc dlouho ne. Touha po penězích potlačila veškerý zbytek rozpaků i studu. „Mám pět tisíc a nakonec to ještě bylo poměrně příjemné,“ konstatovala teď u krbu, když ji vinné bublinky příjemně šimraly na patře.

V zámku dveří zarachotil klíč. Manžel se vracel domů ze služební cesty. Láskyplně manželku objal a políbil, pak si pochutnal na večeři. „Nebyl tady Robert?“ zeptal se, když dojedl. V Simoně hrklo jak ve starých hodinách. „Ne,“ rozhodla se zapřít třeba i nos mezi očima.

Po další manželově větě v ní hrklo ještě víc a srdce jí poskočilo kamsi do neznáma. „Budu si to s ním muset vyřídit. Slíbil, že dnes vrátí pět tisíc, které jsem mu před týdnem půjčil,“ prohlásil novopečený paroháč.

ZELÍ, MÍCHÁTKO A POPELNICE

Někdy si připadám jak zpovědní vrba. To když potkám jistou ženu z našeho domu. Svěřuje se mi se vším možným i nemožným. Jako třeba tuhle, když šlo o úplně obyčejný balíček kysaného zelí. Popisovala mi tu záhadu s očima plnýma otazníků.

„Bylo v mikroténovém sáčku, nic jiného jsem v tom obchodě nekupovala. Nesla jsem je v ruce, žádná zastávka mě cestou domů nečekala. A představte si: na druhý den chci vařit, jdu do ledničky pro zelí a ono tam není,“ vyprávěla sousedka. Bylo někde jinde, že? nadhodil jsem co nejsoucitněji. A uslyšel, že nebylo.

„Prohledala jsem celý byt. Včetně záchodu, koupelny i odpadkového koše. Zelí zmizelo. Je to zkrátka záhada,“ vrtěla nechápavě hlavou žena. Po mém podezřívavém pohledu připustila, že existuje jediné možné vysvětlení. Zkrátka že onen sáček se zelím domů nepřinesla a nechala jej někde ležet. „Jenže kde?“ zvýšila hlas a v očích se jí znovu objevily otazníky.

O pár dnů později vidím, jak před jednou z popelnic u našeho domu stojí široce rozkročená žena. Hlavu má vraženou uvnitř a oběma rukama přehrabuje jistě nechutný obsah nádoby. Sousedka. „Snad ještě pořád nehledáte to zelí?“ zachtělo se mi z ničeho nic zavtipkovat. Neurazila se.

„Zelí ne. Míchátko,“ informovala mě. Pak zeširoka vyprávěla, jak si peče v domácí pekárně chleba. Ten poslední se jí ale vůbec nepovedl. Zdrcnul se, byl prý malý, zato hodně těžký. S krvácejícím srdcem se jej rozhodla vyhodit. „Jenže při tom svém naštvání jsem zapomněla, že v něm zůstalo míchátko. Takový malý kousek železa, který uvnitř té domácí pekárny míchá těsto,“ poučila mě.

Bál jsem se, aby mě při tom svém pátrání nepožádala o pomoc. Naštěstí se znovu ponořila do popelnice a ještě než jsem stačil odemknout domovní dveře, radostně vykřikla: „Tady je! Sláva, mám je!“ Volala za mnou, že jsem anděl, který jí přinesl štěstí. Vypadalo to, že tomu věří.

Včera mě tahle sousedka zastavila na chodbě. Tvářila se nešťastně. „Pane Jardo, obávám se, že ty moje problémy jsou dědičné,“ spustila. Následovala historka o jejím už dávno plnoletém synovi. Při ranní cestě do práce prý uslyšel z popelnice zvonění. Jako by nějakého mobilního telefonu.

Přístroj uvnitř skutečně byl. Jeho. Skončil tam předchozí večer, když se sousedčin syn zbavoval nepořádku udělaného spolucestujícími v jeho autě. Věříte, že se začínám těšit, co se dozvím příště?