Někdy si připadám jak zpovědní vrba. To když potkám jistou ženu z našeho domu. Svěřuje se mi se vším možným i nemožným. Jako třeba tuhle, když šlo o úplně obyčejný balíček kysaného zelí. Popisovala mi tu záhadu s očima plnýma otazníků.
„Bylo v mikroténovém sáčku, nic jiného jsem v tom obchodě nekupovala. Nesla jsem je v ruce, žádná zastávka mě cestou domů nečekala. A představte si: na druhý den chci vařit, jdu do ledničky pro zelí a ono tam není,“ vyprávěla sousedka. Bylo někde jinde, že? nadhodil jsem co nejsoucitněji. A uslyšel, že nebylo.
„Prohledala jsem celý byt. Včetně záchodu, koupelny i odpadkového koše. Zelí zmizelo. Je to zkrátka záhada,“ vrtěla nechápavě hlavou žena. Po mém podezřívavém pohledu připustila, že existuje jediné možné vysvětlení. Zkrátka že onen sáček se zelím domů nepřinesla a nechala jej někde ležet. „Jenže kde?“ zvýšila hlas a v očích se jí znovu objevily otazníky.
O pár dnů později vidím, jak před jednou z popelnic u našeho domu stojí široce rozkročená žena. Hlavu má vraženou uvnitř a oběma rukama přehrabuje jistě nechutný obsah nádoby. Sousedka. „Snad ještě pořád nehledáte to zelí?“ zachtělo se mi z ničeho nic zavtipkovat. Neurazila se.
„Zelí ne. Míchátko,“ informovala mě. Pak zeširoka vyprávěla, jak si peče v domácí pekárně chleba. Ten poslední se jí ale vůbec nepovedl. Zdrcnul se, byl prý malý, zato hodně těžký. S krvácejícím srdcem se jej rozhodla vyhodit. „Jenže při tom svém naštvání jsem zapomněla, že v něm zůstalo míchátko. Takový malý kousek železa, který uvnitř té domácí pekárny míchá těsto,“ poučila mě.
Bál jsem se, aby mě při tom svém pátrání nepožádala o pomoc. Naštěstí se znovu ponořila do popelnice a ještě než jsem stačil odemknout domovní dveře, radostně vykřikla: „Tady je! Sláva, mám je!“ Volala za mnou, že jsem anděl, který jí přinesl štěstí. Vypadalo to, že tomu věří.
Včera mě tahle sousedka zastavila na chodbě. Tvářila se nešťastně. „Pane Jardo, obávám se, že ty moje problémy jsou dědičné,“ spustila. Následovala historka o jejím už dávno plnoletém synovi. Při ranní cestě do práce prý uslyšel z popelnice zvonění. Jako by nějakého mobilního telefonu.
Přístroj uvnitř skutečně byl. Jeho. Skončil tam předchozí večer, když se sousedčin syn zbavoval nepořádku udělaného spolucestujícími v jeho autě. Věříte, že se začínám těšit, co se dozvím příště?
Žádné komentáře:
Okomentovat