TŘI NÁDHERNÍ CHLAPI

Brzy mi bude třicet. Podle mínění jiných jsem docela pohledná, možná i atraktivní ženská. Na jméně nezáleží. Mnohem důležitější je, že v sobě slyším čím dál hlasitěji tikat biologické hodiny. Už přibližně od pětadvaceti let se poohlížím po otci svých budoucích dětí. Bez úspěchu.

Prvním horkým kandidátem byl Vladimír. Vysoký černovlasý kudrnáč, kterého mně záviděly snad všechny kamarádky i kolegyně v práci. Pozorný, milý chlap, jenž na naše setkání nikdy nepřišel s prázdnou. K nádherným kyticím přidal tu prstýnek, tu náušničky.

A ten sex s ním! V takových chvílích mi bylo jasné, jak to vypadá v ráji. Jenže jednou se objevil v mém bytečku bez kytky i bez dárečku, navíc se zachmuřenou tváří. „Víš, bylo to mezi námi moc pěkné, ale nemá to cenu. Najdi si někoho lepšího než jsem já,“ uslyšela jsem od něho.

Krasavec Patrik se Vladimírovi v něčem vyrovnal, v lecčems ho dokonce i předčil. Představte si, že jsme spolu byli nejen v létě v Egyptě, ale i v zimě v Alpách. Luxusní hodinky, jichž si na mém zápěstí nelze nevšimnout, mi věnoval taky on. Trávil u mě pravidelně dva večery v týdnu a svými dotyky mě přiváděl do dlouho trvající extáze.

Jednu takovou završil hodně nečekaně. Ještě celý zadýchaný mi řekl: „Beruško, tohle bylo to nejhezčí zakončení našeho vztahu. Nezasloužím si tě.“ Než jsem se stačila vzpamatovat, bleskově se oblékl, položil na noční stolek klíč od mého bytu a zmizel. Už nikdy jsme se neviděli.

Teď chodím s Mojmírem. Snoubí se v něm to nejlepší z Vladimíra i Patrika. Krása, štědrost, pozornost. Nikdy bych nevěřila, že takový chlap může vůbec existovat. Náš vztah trvá už přes rok a já si často před spaním představuji ty nádherné děti, které snad jednou spolu budeme mít.

Jenže taky mě čas od času přepadne splín. Mám totiž strach. Obrovský strach z toho, aby to s Mojmírem nedopadlo stejně jako předtím s Vladimírem a Patrikem. Všichni tři totiž mají jedno společné: jsou tak trochu ženatí.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (10)

S ŘEMENEM PROTI NOŽI

Cestičku k ní jsem si poctivě prošlapal. Nebo spíše pivně propil. Chodívali jsme tenkrát po práci do hospody, jíž starší kolegové přezdívali Parlament. Vysloužilí kmeti tam u našeho stolu nad pěnivým mokem hodnotili a rozebírali kde co. Já, mladý zajíc, hlavně poslouchal. A taky pozoroval.

Třeba o pár let starší přitažlivou servírku Evu, která se uměla tak krásně povzbudivě usmívat. Časem jsme si potykali. Od té doby byly její úsměvy ještě povzbudivější. Moji tehdejší nesmělost a plachost přesto neodbouraly. Jiskra touhy však mezi námi přeskakovala pořád. V čím dál kratších intervalech.

Pak už to Eva nevydržela. „Jestli chceš, tak na mě po práci počkej,“ prohodila polohlasně ve chvíli, kdy kolegové hodně hlasitě probírali jakési pro ně důležité téma. Nemluvila do větru. „Jdeme ke mně,“ řekla rozhodně ve chvíli, kdy jsme spolu opouštěli restauraci. Ke mně znamenalo do rodinného domku na okraji města.

Moc jsem toho o ní nevěděl. To, že je nedávno rozvedená, už vůbec ne. Taky proto mě v domku čekal šok. Ve chvíli, kdy jsem s nožem v ruce otvíral láhev červeného, se prudce otevřely dveře pokoje a v nich stál chlap. „Co se to tady děje?“ zahřměl místností hlas toho pořízka.

Zamračeně si mě prohlížel. „Ty sis na mě vzal nůž? No tak pojď,“ vyzýval mě a mával svým bleskově odepnutým opaskem. „Okamžitě vypadni! Tady nemáš co dělat! Padej zpátky k sobě!“ zaječela na něho Eva. Nebral ji na vědomí. Dál kolem sebe mával sponou opasku a hleděl na mě.

Mé mírumilovnosti neuvěřil. Dodnes nevím, jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem ho přesvědčil, že s opaskem nemá proti noži moc šancí. Zkrátka čepel nad sponou vyhrála. Alespoň teoreticky. Při další vlně Evina ječení se stáhl a kamsi zmizel. „Neboj, teď už nepřijde,“ uklidňovala mě servírka.

Měla pravdu. Nepřišel. Jen hodně dlouho vztekle a bezmocně bušil ve svém pokoji pěstí do zdi, která sousedila s Evinou ložnicí. My bušili taky. Jenže ne pěstí a už vůbec ne do zdi.

TRESTANÁ ČEŠTINA. ZA CO?

„Naše první léčbu Vánoce bez táty byli takový nový.“ Nerozumíte tomu? Nedává vám to smysl? Mně také ne. Jen jsem si tady dovolil odcitovat jednu větu z knížky (pokud se tomu výtvoru tak dá vůbec říkat) Martiny Kopřivové Brunův koktejl. Tohle neuvěřitelné dílo nabídl čtenářům vydavatel týdeníku MF Plus jako bonus k poslednímu loňskému číslu.

Pravda, zájemce dostal dvě věci za cenu jedné. Zmetek (knihu) za časopis. Jenže v tomto případě měl vydavatel snad čtenáři ještě zaplatit. Knížka se totiž hemží neuvěřitelným množstvím pravopisných chyb.

Autorka má evidentně problémy se shodou podmětu s přísudkem (jen namátkou: socky mi byli fuk; začali se mi podlamovat nohy; U Drsnejch se řešili především ženský; tlachy mě donutili; řeči dost zaváněli lopatismem; nám doma přibyli moderní elektrospotrebice; byli tam dva záchody).

Jenže to zdaleka není všechno. Stejné potíže má „spisovatelka“ také s tvary jí-ji (jsem se jí odvážil vyzvat, když jsem jí uviděl; následně jsem jí zmermomocnil; jsem jí natolik ohromil; mojí figuru; svojí super moderní tabulku; nazývat svojí lásku mojí starou).

Knižní zmetek taky nabízí desítky nejrůznějších překlepů (věděli jsme, že jsem se neflákali; budoucí absolvent účňáku; u slavností večeře; několik omluvným zpráv; kdo má přátelé po celým světě; nejsem blbej, abych se ze mě stal; nedělala scény jako hoky ostatním klukům; takže jsme stále nebyl soběstačnej; tabulky se cvičebníma programa; měl úrověň, atd. atd.).

Nechápu, jak může psát knihu někdo, kdo s češtinou evidentně bojuje. A ještě víc nechápu, když už někdo takový „knihu“ napíše, že odpovědný redaktor (v tomto případě Antonín Kočí) rukopis v takovém stavu pustí.

Už jsem se smířil s tím, že na rozdíl od let dávno minulých jsou v knihách chyby. Někdy i hodně hrubé. Jenže Brunův koktejl je fakt něco neuvěřitelného. Něco, na čem by se ještě tak mohli dobře učit začínající korektoři. Jinou hodnotu oněch 191 stránek nemá.

zamyšlení: ŽIVOT A SMRT ŽIDLÍ

Někdo si řekne: taková úplně obyčejná židle. Jenže žádná židle není obyčejná. Stejně jako my lidé se narodí, žije a taky umírá. Onen kus nábytku má zkrátka svůj osud, který mu nikdo nevezme. Nemůže vzít.

Zatímco u lidského porodu bývají lékaři, židle na svět přivádějí truhláři či různí umělečtí řemeslníci. Současně nahrazují i pohádkové sudičky, neboť dávají svým výtvorům do vínku všechno, co je potřeba. Židle má zkrátka oproti lidem jednu velkou výhodu – nic se učit nemusí, má od prvního dne všechno, co potřebuje umět.

Co se týká života, mnohý zmíněný kus nábytku jej mívá pestřejší a bohatší než někteří z nás. Napadlo vás někdy, s kolika nejrůznějšími lidmi (přesněji řečeno s určitými částmi jejich těl) přijde taková židle do styku? Kolik významných lidí si na ní lebedí?

Stejně jako nám, i židlím odměřuje délku života čas. Neúprosně, ale spravedlivě. I ve smrti existuje mezi lidmi a židlemi určitá podoba. Některé kusy nábytku končívají – stejně jako třeba mistr Jan Hus v Kostnici – na hranici, konec jiných pro změnu připomíná vraždění neviňátek.

O jednom takovém židlím konci mi vyprávěl známý. Do podniku k nim nastupovala nová pracovnice. Dveřmi kanceláře se prý s trochou štěstí protáhla a pomalu se sunula k šéfovu stolu. Tam usedla na jednu ze dvou už hodně vysloužilých židlí. A normálně ji rozsedla.

Ozvala se velká rána a nová zaměstnankyně i starý kus nábytku skončily na zemi. Zatímco dřevěná veteránka mlčela (nejen proto, že byla po smrti), žena se těžce zvedala z podlahy a nešetřila omluvami. Přitom zoufale rozhazovala rukama, v jedné z nich zřejmě nevědomky držela mrtvou dřevěnou nohu z teď už bývalé židle.

No řekněte: nebyla tohle vražda jak vyšitá?

ŠKOLA ZIMNÍ CHŮZE

Svižná chůze prý je pro člověka zdravá. Zvlášť pro toho, který má sedavé zaměstnání. Po zážitcích z minulých dnů mě napadlo, že ten, kdo tuhle teorii propaguje, žije zřejmě někde v teplých krajích. Pokud by věděl něco o sněhu (o náledí nemluvě), mluvil by jinak.

Sotva jsme se po brněnských chodnících aspoň trochu naučili pohybovat v nezvykle hluboké bílé pokrývce a svými kroky připomínali hejno plížících se čápů, vyrukovalo na nás počasí s další zákeřností. Ledem připomínajícím bezchybně vyleštěné zrcadlo.

Vrcholem bylo včerejší ráno. Už pár metrů před domem měl člověk pocit, že nekráčí, nýbrž jede. Zimní design na podrážkách bot byl zcela neúčinný, každá snaha o krok (či spíše jakýsi sun) skvěle bavila dříve narozené lidi za okny některých bytů.

Z tepla svých domovů pohodlně sledovali chodníkovou estrádu, při níž jsme spolu s dalšími aktéry připomínali svými krátkými, opatrnými krůčky lidi, co mají pořádně naděláno v kalhotách. Nebo v nich brzy naděláno mít budou. Ani nevím jak, ale nakonec se mi podařilo doklouzat ke křižovatce a úspěšně ji přejít. Taky díky stavu silnice, která byla na rozdíl od chodníku suchá.

Jenže vzápětí následoval mírný kopeček. Po několika jakýchsi prošlapech jsem se neposunul ani o kousek. Spíše mám pocit, že ledové zrcadlo naopak posunulo mou tělesnou schránku o kousek vzad. Nevzdávám to. Se zatnutými zuby se zarputile snažím zrychlit frekvenci krůčků. Částečně to pomáhá. Šnečí rychlostí se blížím svému zatím ještě pořád hodně vzdálenému cíli.

Když se vyškrabu na kopeček, objevuje se další zádrhel. Jak nesklouznout z ledem namydleného chodníku na silnici, pod některé z mnoha projíždějících aut? Hurá! Sláva! chce se mi zakřičet, když před sebou uvidím několikametrový pečlivě očištěný kus dlažby. Začíná a končí na úrovni domu, v němž je mateřská škola. Věřili byste, jak málo stačí člověku ke štěstí? Vlastně k odpočinku při chůzi?

Konečně to mám za sebou. Jsem v práci. Živý, zdravý, nepolámaný. Zato unavený, vyčerpaný. A to mám před sebou šestnáctihodinovou směnu. Na jejím začátku mi bleskne hlavou, že na podnikatelském trhu je stále ještě mezera. Co takhle založit školu zimní chůze?

PRODLUŽTE SI VĚK: ZÍREJTE NA ŇADRA

Už konečně vím, jak si bez problémů prodloužit věk. Bezbolestně, zadarmo a navíc ještě příjemně. Díky lékařce, která zveřejnila výsledky svého dlouhodobého průzkumu v jistém nejmenovaném časopisu. Určitě tím nepotěšila jen mne.

Paní doktorka ve své studii uvádí, že muži kochající se pohledem na ženská ňadra žijí déle než ti, které tato část těla jejich protějšků nezajímá. Věřím jí, protože jí samozřejmě věřit chci. Jen mě mrzí, že jsem ve výsledcích jejího průzkumu marně hledal některé detaily.

Třeba jestli pohled na přírodní prsa je účinnější než na umělá silikonová. Nebo zda si víc prodloužím život zíráním na čtyřky či pětky než na jedničky. Bohužel jsem se nedočetl ani to, jestli k patřičnému účinku stačí koukat jen na ňadra zahalená nebo musí být alespoň poodhalená. A taky, zda je důležité vidět skutečná, nebo si je stačí prohlížet třeba jen na fotografii. Nemluvě o tom, jaký je rozdíl v prodloužení věku při pohledu na prsa legální partnerky a na prsa ženy cizí.

Hned po přečtení onoho článku jsem začal vzpomínat, kolik jsem ve svém dosavadním životě viděl ženských ňader. Malých, velkých, přírodních, silikonových, zahalených, polozahalených, poloodhalených, úplně odhalených. Kolik ve skutečnosti, na televizní obrazovce, v kině, v novinách a časopisech. Nedopočítal jsem se. Bylo jich poměrně hodně, ale nevím, jestli to bude k alespoň malému prodloužení mého věku stačit.

Moje prvotní nadšení z lékařčiny studie na chvíli ochladlo. Ale jen na chvíli. Do té doby, než jsem si uvědomil, že jiní muži na tom mohou být ještě hůř. Třeba takoví dolňáci, kteří si horních pater ženských těl nevšímají prakticky vůbec.

A taky snad ještě neumírám, leccos se dá určitě napravit. Dalším zíráním na ňadra. Pro jistotu na úplně všechna. Jen si nejsem jistý, zda pro to budou mít pochopení potenciální objekty, na kterých můj rentgenový pohled ulpí.

PŘÍHODY STRÝČKA PŘÍHODY (29)

KOLEČKA A ZUBY

Je to taková dlouholetá tradice. Vždycky na silvestra se už dopoledne scházíme v té naší domovské hospůdce a nad svými oblíbenými nápoji se snažíme hodnotit uplynulý rok. Někdo zaskočí jen na chvilku, jiný zůstane až do večera.

Najdou se i takoví, které musí hospodský (slavívá poslední den v roce doma s mladou přítelkyní) vyhazovat. Má na to osvědčený recept. Stačí, když dotyčnému připomene jejich manželku. V krajním případě pohrozí, že pro ni pošle. Funguje to spolehlivě.

Na silvestra bývá v hospodě sranda. Chlapi se předhánějí s veselými historkami, zelená, rum i pivo tečou proudem, padají nejrůznější vtipy. No co vám budu povídat, škoda, že u toho nemůžete být. Teda pokud jste chlap. Ženské totiž mají v poslední den roku vstup do naší hospody zapovězený.

I když tentokrát s tím byl menší problém. Čerstvě ženatý Karel nejprve dlouho nešel a nakonec se objevil mezi dveřmi s novomanželkou v patách. „Chlapi, zkuste jí někdo vysvětlit, že sem nemůže. Já to jaksi nezvládl,“ žadonil.

Diplomatického vyjednávání se rád ujal řezník Ferda. Venku za dveřmi pobyl s Karlovou ženou jen chvíli. Vrátil se s vítězoslavným úsměvem na tváři. „Hotovo. Stačilo jí slíbit protekční maso. A taky, že se tady neožereš a doma do půlnoci neusneš,“ obrátil se na stále ještě zkroušeného novomanžela Karla.

Hodně dlouho jsme tentokrát čekali taky na Vildu. Až konečně kdosi vykřikl: „Už jde! Vlastně jede!“ Starý mládenec se blížil k hospodě se stavebními kolečky. Zaparkoval je před nálevnou, pečlivě připoutal i uzamkl k zábradlí a vešel dovnitř. Klíček hodil na náš stůl současně s prosbou: „Chlapi, kdybych to dneska přehnal, odvezte mě někdo domů, jo?“

Historky a vtipy, které chlapi v poslední den roku v hospodě vyprávějí, jsou různé. Jak už to tak bývá, spousta z nich se týká tchýní. Mistrem je v tomto směru Lojza. Tentokrát se nás kromě jiného zeptal, jaký je rozdíl mezi tchyní a nemluvnětem. Než jsme se stačili zamyslet, hned sám odpověděl: „Žádný. Stačí pochovat a je klid.“

U mě osobně ale letos nejvíc zabodoval soused Vinca. Jeho syn chce být spisovatelem. Píše povídky a posílá je do všech možných časopisů. „Minulý týden kluk zase cosi napsal a přišel za mnou pro radu,“ vyprávěl Vinca. Syn nevěděl, jak tu svou nejnovější povídku nazvat. „Tak jsem se ho zeptal, jestli se v ní vyskytují bubny. Prý že ne. A trouby? zajímalo mě. Prý taky ne. Tak jsem mu poradil, ať to své dílo nazve Bez bubnů a bez trub,“ pyšně se rozhlédl otec začínajícího literáta.

Domů jsem přišel k večeru. Manželka v kuchyni vyráběla své tradičně skvělé silvestrovské chlebíčky. Když uslyšela moje škytnutí, ani se neotočila. „Příhodo, ty máš velký stomatologický problém,“ prohodila přes rameno. A vzápětí dodala: „Dva zuby moudrosti na třicet zubů blbosti.“