ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (10)

S ŘEMENEM PROTI NOŽI

Cestičku k ní jsem si poctivě prošlapal. Nebo spíše pivně propil. Chodívali jsme tenkrát po práci do hospody, jíž starší kolegové přezdívali Parlament. Vysloužilí kmeti tam u našeho stolu nad pěnivým mokem hodnotili a rozebírali kde co. Já, mladý zajíc, hlavně poslouchal. A taky pozoroval.

Třeba o pár let starší přitažlivou servírku Evu, která se uměla tak krásně povzbudivě usmívat. Časem jsme si potykali. Od té doby byly její úsměvy ještě povzbudivější. Moji tehdejší nesmělost a plachost přesto neodbouraly. Jiskra touhy však mezi námi přeskakovala pořád. V čím dál kratších intervalech.

Pak už to Eva nevydržela. „Jestli chceš, tak na mě po práci počkej,“ prohodila polohlasně ve chvíli, kdy kolegové hodně hlasitě probírali jakési pro ně důležité téma. Nemluvila do větru. „Jdeme ke mně,“ řekla rozhodně ve chvíli, kdy jsme spolu opouštěli restauraci. Ke mně znamenalo do rodinného domku na okraji města.

Moc jsem toho o ní nevěděl. To, že je nedávno rozvedená, už vůbec ne. Taky proto mě v domku čekal šok. Ve chvíli, kdy jsem s nožem v ruce otvíral láhev červeného, se prudce otevřely dveře pokoje a v nich stál chlap. „Co se to tady děje?“ zahřměl místností hlas toho pořízka.

Zamračeně si mě prohlížel. „Ty sis na mě vzal nůž? No tak pojď,“ vyzýval mě a mával svým bleskově odepnutým opaskem. „Okamžitě vypadni! Tady nemáš co dělat! Padej zpátky k sobě!“ zaječela na něho Eva. Nebral ji na vědomí. Dál kolem sebe mával sponou opasku a hleděl na mě.

Mé mírumilovnosti neuvěřil. Dodnes nevím, jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem ho přesvědčil, že s opaskem nemá proti noži moc šancí. Zkrátka čepel nad sponou vyhrála. Alespoň teoreticky. Při další vlně Evina ječení se stáhl a kamsi zmizel. „Neboj, teď už nepřijde,“ uklidňovala mě servírka.

Měla pravdu. Nepřišel. Jen hodně dlouho vztekle a bezmocně bušil ve svém pokoji pěstí do zdi, která sousedila s Evinou ložnicí. My bušili taky. Jenže ne pěstí a už vůbec ne do zdi.