Někdo si řekne: taková úplně obyčejná židle. Jenže žádná židle není obyčejná. Stejně jako my lidé se narodí, žije a taky umírá. Onen kus nábytku má zkrátka svůj osud, který mu nikdo nevezme. Nemůže vzít.
Zatímco u lidského porodu bývají lékaři, židle na svět přivádějí truhláři či různí umělečtí řemeslníci. Současně nahrazují i pohádkové sudičky, neboť dávají svým výtvorům do vínku všechno, co je potřeba. Židle má zkrátka oproti lidem jednu velkou výhodu – nic se učit nemusí, má od prvního dne všechno, co potřebuje umět.
Co se týká života, mnohý zmíněný kus nábytku jej mívá pestřejší a bohatší než někteří z nás. Napadlo vás někdy, s kolika nejrůznějšími lidmi (přesněji řečeno s určitými částmi jejich těl) přijde taková židle do styku? Kolik významných lidí si na ní lebedí?
Stejně jako nám, i židlím odměřuje délku života čas. Neúprosně, ale spravedlivě. I ve smrti existuje mezi lidmi a židlemi určitá podoba. Některé kusy nábytku končívají – stejně jako třeba mistr Jan Hus v Kostnici – na hranici, konec jiných pro změnu připomíná vraždění neviňátek.
O jednom takovém židlím konci mi vyprávěl známý. Do podniku k nim nastupovala nová pracovnice. Dveřmi kanceláře se prý s trochou štěstí protáhla a pomalu se sunula k šéfovu stolu. Tam usedla na jednu ze dvou už hodně vysloužilých židlí. A normálně ji rozsedla.
Ozvala se velká rána a nová zaměstnankyně i starý kus nábytku skončily na zemi. Zatímco dřevěná veteránka mlčela (nejen proto, že byla po smrti), žena se těžce zvedala z podlahy a nešetřila omluvami. Přitom zoufale rozhazovala rukama, v jedné z nich zřejmě nevědomky držela mrtvou dřevěnou nohu z teď už bývalé židle.
No řekněte: nebyla tohle vražda jak vyšitá?
Žádné komentáře:
Okomentovat