Svižná chůze prý je pro člověka zdravá. Zvlášť pro toho, který má sedavé zaměstnání. Po zážitcích z minulých dnů mě napadlo, že ten, kdo tuhle teorii propaguje, žije zřejmě někde v teplých krajích. Pokud by věděl něco o sněhu (o náledí nemluvě), mluvil by jinak.
Sotva jsme se po brněnských chodnících aspoň trochu naučili pohybovat v nezvykle hluboké bílé pokrývce a svými kroky připomínali hejno plížících se čápů, vyrukovalo na nás počasí s další zákeřností. Ledem připomínajícím bezchybně vyleštěné zrcadlo.
Vrcholem bylo včerejší ráno. Už pár metrů před domem měl člověk pocit, že nekráčí, nýbrž jede. Zimní design na podrážkách bot byl zcela neúčinný, každá snaha o krok (či spíše jakýsi sun) skvěle bavila dříve narozené lidi za okny některých bytů.
Z tepla svých domovů pohodlně sledovali chodníkovou estrádu, při níž jsme spolu s dalšími aktéry připomínali svými krátkými, opatrnými krůčky lidi, co mají pořádně naděláno v kalhotách. Nebo v nich brzy naděláno mít budou.
Jenže vzápětí následoval mírný kopeček. Po několika jakýchsi prošlapech jsem se neposunul ani o kousek. Spíše mám pocit, že ledové zrcadlo naopak posunulo mou tělesnou schránku o kousek vzad. Nevzdávám to. Se zatnutými zuby se zarputile snažím zrychlit frekvenci krůčků. Částečně to pomáhá. Šnečí rychlostí se blížím svému zatím ještě pořád hodně vzdálenému cíli.
Když se vyškrabu na kopeček, objevuje se další zádrhel. Jak nesklouznout z ledem namydleného chodníku na silnici, pod některé z mnoha projíždějících aut? Hurá! Sláva! chce se mi zakřičet, když před sebou uvidím několikametrový pečlivě očištěný kus dlažby. Začíná a končí na úrovni domu, v němž je mateřská škola. Věřili byste, jak málo stačí člověku ke štěstí? Vlastně k odpočinku při chůzi?
Konečně to mám za sebou. Jsem v práci. Živý, zdravý, nepolámaný. Zato unavený, vyčerpaný. A to mám před sebou šestnáctihodinovou směnu. Na jejím začátku mi bleskne hlavou, že na podnikatelském trhu je stále ještě mezera. Co takhle založit školu zimní chůze?
Žádné komentáře:
Okomentovat