KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část patnáctá: UŽ TĚ TADY NECHCEME!

Kundýskovi se urazili. Naštvali a řekl bych, že skoro rozzuřili. Na mě. Když jsem k nim šel na návštěvu tentokrát, vyzváněl jsem a bouchal na dveře marně. Nejprve nějakou dobu předstírali, že nejsou doma, pak se z druhé strany zavřených dveří ozval hlas rodinné mluvčí, matky Máni. „Pžíliš to pžeháníš, ty pisálku. Děláš z nás pžíšery, kterým se každý směje. Dovnitž už nikdy nepžijdeš, dveže ti neotevžeme,“ uslyšel jsem.

Skoro mě nepustila ke slovu. Vyčetla mi kde co. Z ní prý dělám hloupou starou nánu, která ani neumí říkat ř. „Ale já pžece žíkám ž, žádné ž. Slyšíš to? Žžžž!“ ozvalo se hodně nahlas za dvežmi. Vlastně dveřmi.

Vodopád ženiných slov nabíral na intenzitě. Sílil a sílil. Z jejího syna Přemysla prý zase dělám proutníka a z dcery Rozárie lesbu. Hrozí, že kvůli mně se jeden neožení a druhá nikdy nevdá. Zastala se dokonce i manžela Huberta, s nímž jsou poslední dobou stále častěji vepři (pardon, ve při). „Místo abys jeho básnické umění obdivoval a chválil, pžedstavuješ ho jako neumětela a blbce,“ vyčetla mi matka Kundýsková.

Nadechl jsem se k obhajobě, jenže zbytečně. Nedala mi sebemenší šanci. „Možná tomu nebudeš věžit, ale rád tě nemá ani ten náš popletený děda. Kdyby uměl mluvit a číst pes Pajda, taky by ti žekl svoje,“ neslo se z druhé strany dveří.

Vzápětí se za nimi ozval zuřivý psí štěkot. „Slyšíš ho? On mi rozumí a souhlasí! Jestli si nás chceš aspoň trochu udobžit, tak utži ten sprostý kosočtverec na dvežích,“ vyzvala mě Máňa.

Chtěl jsem, ale nebylo čím. Po požadavku, aby mi rodinná mluvčí půjčila nějaký hadr, zpozorněla a zbystřila. „Nic takového, jsi pžíliš průhledný. Já otevžu dveže a ty se vetžeš dovnitž,“ odhadla mé úmysly.

Věřte, že mě to už přestávalo bavit. Zvlášť když za dveřmi začal otec Hubert recitovat své další, tentokrát mně adresované verše. Nepublikovatelné. Zveřejnit by se z nich dalo jen pár slov. Třeba dlabe, srabe, dole, vole, anál, kanál, případně na samé hraně slušnosti se pohybující meleš, bereš, sereš.

Vzdal jsem to, otočil se a chtěl bez rozloučení odejít. Vtom jsem si všiml mírně pootevřených dveří sousedního bytu. Vynořila se z nich stařecky vypadající ruka a jednoznačným gestem mě zvala dovnitř.

„Všechno jsem slyšela. Jestli chcete, povykládám vám toho tolik, že o nich můžete klidně napsat román,“ nabídla mi uvnitř důchodkyně a položila přede mě slabé, vyčichlé kafe. Pomluvila sousedy Kundýskovy jednoho po druhém. Dlouze a důkladně, nenechala na nich nit suchou. Jen děda Cyril jejímu slovnímu dešťovému přívalu unikl.

Záhy jsem zjistil proč. „Týrají ho, zavírají, nikam nepouštějí. A víte proč? Jsem vdova a jednou jsem mu nabídla, že může bydlet u mě, že tady se bude mít líp. Sprostě mně vynadali. Tak se jim mstím, jak můžu,“ polaskala očima kus křídy ležící na stole. Pak její pohled zamířil jiným směrem. K bytovým dveřím Kundýskových.

HALÓ, LIDI, KAM TEN SPĚCH?

Po ulici rychle kráčí mladý podnikatel. V jedné ruce zpola snězenou bagetu, ve druhé mobil přitisknutý k uchu. Překvapivě jej předhoní důchodce dobíhající tramvaj. Mladá žena táhne za ruku své malé dítě a přechází s ním na červenou. Řidič silného auta před ní prolétne snad stovkou.

Ze všech stran stále častěji slyšíme: „Čeká mě náročný den. Náročný = uhoněný. Bojujeme s časem, honíme se, ale čas stejně nikdy nedohoníme. Kam vlastně tak pospícháme? Do nemocnice pro infarkt? Nebo hned přímo do hrobu či krematoria?

Zapomněli jsme, co je to zastavit se, v klidu posedět, pojíst, poklábosit s kamarády a známými. Zapomněli jsme na předlistopadové fronty před obchody s úzkoprofilovými knihami, exotickým ovocem a jiným nedostatkovým zbožím. Ale ony ty fronty měly taky něco do sebe. Nutily nás zastavit se, postát, popřípadě i popovídat si s úplně cizími lidmi. Byť třeba o úplných hloupostech, o ničem.

Honíme čas. Ale stejně jej nikdy nedohoníme.

PROMOČIL SE BRANOU ČASU. KVŮLI PIVU

Onu symbolickou Bránu času postavili v jisté české vesnici na přelomu tisíciletí. Má být jakýmsi pozdravem a odkazem pro příští generace. Tyčí se na břehu potůčku, kousek od silnice. Nechybí v ní ani symbolický pramínek životodárné vody odtékající do potoka. Všimli jsme si jí tenkrát se švagrem na dovolené hned první den – cestou do hospůdky, na osvěžující pivo.

O dva dny později, směřujíce ke stejnému cíli, nás v podvečerním šeru u brány zaujal jakýsi ruch. Dva muži se tam o něčem dohadovali. „Když nemáš na pivo, tak tě pozvu. Ale pod jednou podmínkou,“ zaslechli jsme hlas jednoho. Druhý cosi zamumlal. „Dostaneš ode mne pět piv, když se promočíš touhle branou. Tam a pak zase pěkně zpátky,“ zazněl zvučný hlas prvního. Jeho kamarád znovu cosi zabručel a dal se do díla. Životodárný pramínek v bráně zmohutněl.

„Myslím, že to stačilo. Jdeme,“ zavelel švagr. V hospůdce jsme nestačili dopít ani první pivo, když se v ní objevili ti dva. Chlapi kolem čtyřicítky, rozesmátí a taky žízniví. Půllitry pěnivého moku v nich mizely jeden za druhým. „Tak, a už ti ode mne zbývá jen jedno. Páté,“ upozornil jeden z mužů druhého. „Já vím. Jdu si teď na ně udělat místo,“ zvedl se ze židle.

Jeho kolega na něj zkoumavě pohlédl, potutelně se uculil a pak řekl: „Ale k bráně už nechoď. Žádný bonus nebude. A taky bys to nemusel stihnout.“

zamyšlení: ODKUD JEN TOHO ČLOVĚKA ZNÁM?

Taky se vám to stává? Potkáte člověka, pozdravíte se s ním a vzápětí vám začne vrtat hlavou, kdo to je. Odkud ho vlastně znáte. O co víc přemýšlíte, tím víc možností vás napadá. Jenže ani jedna není ta správná.

Nahlodává to vaše dosavadní přesvědčení o skvělé a dosud bezchybně fungující paměti, nechcete si za žádnou cenu připustit, že jednou ta nemoc zvaná HOSIPA (z lidového HO..o SI PAmatuješ) přijít musí. Proto si před usnutím výrazně zkrátíte noc dalším usilovným přemýšlením, ale stejně na nic nepřijdete. Ten člověk se zkrátka stane vaší noční můrou.

Vím o čem mluvím - vlastně píšu. Mě to poprvé postihlo už kdysi dávno. S hrůzou zjišťuji, že intervaly mezi těmito nepříjemnými případy se rychle a nebezpečně zkracují, navíc nabývají na intenzitě. Tak třeba v pátek. Onen mladší muž, jehož jsem na ulici nedaleko svého pracoviště potkal, mě pozdravil jako první. Já mu slušně odpověděl. Jenže on se zastavil a dal se se mnou do řeči! Zaboha jsem si nevybavil, kdo to je. No uznejte, copak jsem se ho mohl zeptat: "A kterýpak ty vlastně jsi?"

Onen známý-neznámý naštěstí chrlil jednu větu za druhou. Ale ani jejich obsah tu mou pitomou zakrnělou paměť neoživil. Žádný omyl to nebyl, evidentně mě znal. Mně to v hlavě nejprve šrotovalo, pak hučelo, vrzalo, pískalo a nakonec úplně utichlo. Sem tam jsem mezitím prohodil něco jako "no jistě", "rozumím tomu", "taky se mi to stává", popřípadě univerzální, oblíbené a hlavně účinné "je to pravda."

Řeknu vám, trvalo to snad čtvrt hodiny a nebylo mi z toho vůbec dobře. Neulevilo se mi ani po rozloučení. Na jméno toho člověka jsem si nevzpomněl. Po našem pátečním rozchodu, před spaním, po probuzení, včera ani dnes. A tak si říkám, jestli bych si neměl začít pravidelně a často opakovat alespoň svoje jméno. A častěji se dívat do zrcadla. Pro jistotu.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (23)

ABYCH SI NEZLOMIL JÁTRA

Ten, kdo tyhle moje řádky pravidelně čte, určitě dobře ví, že já, Příhoda, s alkoholem žádné problémy nemám a ani si je nepřipouštím. Jenže nedávno se mi stalo něco, co mě přimělo k zamyšlení. Nad tím, jestli to s pitím těch svých zelených i piva poněkud nepřeháním. Nad tím, abych nedopadl stejně jako někteří jiní.

Obě varování mě doslova přepadla při nedávné návštěvě okresního města. Už se smrákalo, šel jsem zamyšlený po tamějším mostě a vidím před sebou dvojici. Stál tam policajt s nějakým chlapem. Ten muž se kýval jako eiffelovka ve větru a ptal se onoho uniformovaného policisty, co to tak krásně svítí dole v řece.

Řeknu vám, že jsem od toho strážce zákona čekal úplně jinou reakci. Byl to určitě strašně hodný člověk, neboť začal tomu opilci vysvětlovat, že to je měsíc. Měl smůlu. Dvojník eiffelovy věže se na něho obořil, že to není možné, že z něho dělá úplného blbce. „Pokud je to skutečně měsíc, pak mi povězte, jak jsem se zčistajasna mohl ocitnout tak vysoko? Jsem už snad v nebi nebo co?“ obořil se ten nevěřící opilý člověk na hodného policistu.

Co následovalo dál, nevím. Raději jsem přidal jsem do kroku a pádil z toho mostu pryč. Na autobus městské hromadné dopravy. Aby toho nebylo málo, i tam mě čekalo jakési protialkoholní varování. Na jedné ze zastávek přistoupily dvě pohledné mladé holky. Na první pohled bylo jasné, že někde popíjely. Ta jedna určitě mnohem víc.

Právě ona se pomalu a pečlivě rozhlédla po vnitřku dopravního prostředku a pak povídá poněkud tuhým jazykem druhé: „Adélo, támhle jsou dvě volná místa, na tom dvojsedadle. Pojďme si sednout.“ Bylo nás víc, kdo se tomu srdečně zasmál a komu to zvedlo náladu. Ten autobus totiž žádné dvojsedadlo neměl.

Abyste tomu rozuměli: z toho, že bych taky začal vidět dvojitě, strach nemám. To se spíš bojím, abych si jednou při nějakém shýbnutí nezlomil svá tvrdá játra. A taky si uvědomuju, že láska, i k alkoholu, bývá slepá. Jenže sousedé, zvlášť u nás ve vesnici, vidí dobře.

deníček: ŠPATNÝ ZAČÁTEK VÝLETU

Zmrzačil jsem se. No, uznávám, trošku přeháním. Nezmrzačil, ale dost nepříjemně zranil. Odneslo to moje koleno, mohlo za to kolo a samozřejmě (to přiznávám) především já sám.

Sobotní podvečerní cyklistický výlet k soutoku brněnských řek Svratky a Svitavy začal slibně. Bicykl ani v nejmenším nestávkoval, nic v něm neskřípalo, nevrzalo, přehazovačka taky proti ničemu neprotestovala. Problém nastal po pouhých přibližně dvou kilometrech jízdy. Stačila vteřinka nepozornosti, možná kvůli uspokojení z pěkného počasí, možná proto, že jsem se kromě jiného taky příliš zahleděl vstříc růžové (snad) budoucnosti.

Přední kolo bicyklu zkrátka zajelo tam, kam nemělo. Do koleje už dávno nepoužívané železniční vlečky. Následovalo to, co následovat muselo. Náraz, smyk a pád. Naštěstí jsem se ještě padat neodnaučil. Kolo náraz a pád vydrželo, já taky. Jen z mého částečně spáleného a ještě víc odřeného kolena tekla krev. Hodně.

Partnerčinu nabídku k případnému návratu domů jsem hrdinsky zavrhl. Jsem přece chlap. Bolest v koleně překonalo další šlapání do pedálů a co bych to tajil – taky vidina svlažení hrdla v polovině přibližně dvacetikilometrové plánované trasy. Co na tom, že to byl jen náchodský Primátor u stánku člověka, jenž nejen oblažoval hrdla kolemjedoucích, kolembruslících a kolemjdoucích, ale taky byl vybavený na nejnutnější cyklistické opravy?

Výlet s krvavým kolenem skončil dobře. Dojel jsem, dokonce mi nedělalo problém ani vynést bicykl až na půdu pod střechu domu, do pátého patra. Teprve v neděli ráno, po probuzení, se nabourané koleno ozvalo. Pořádně. Hekal jsem, skřípěl zuby a věřil, že je rozhýbu.

Povedlo se. Teď jen doufám, že po pádu nenabralo vodu z oněch dvou brněnských řek. Voda v koleně je totiž nejhorší strašák mého života. Od doby, kdy jsem hrával závodně fotbal a dva spoluhráče tenhle problém potkal. Voda je sice základ života, ale ta přebývající v jakékoli části lidského těla určitě ne.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část čtrnáctá: ZPLODILI JSME KRÁLÍKA „Chlapi, možná mi to nebudete věřit, ale my jsme s Máňou doma zplodili králíka,“ upoutal na sebe v hospodě pozornost kolegů z práce už poněkud rozjetý popelář Hubert Kundýsek.

Následovaly udivené pohledy a taky rada, aby už s tím chlastem raději brzdil. „Proč brzdil? Ožralý ještě zdaleka nejsem. A s tím králíkem je to pravda. Ten náš kluk nevezme do huby ani kousek masa, prý se mu nad tím zvedá žaludek. Zato do sebe háže hromady všeho, co má aspoň trochu zelenou barvu, křoupe zelí, pořád se cpe nějakými prý zdravými hmotami. Z toho se zase zvedá žaludek mně,“ svěřil se popelářům amatérský básník.

Kolegy Hubertovy problémy moc nezajímaly. Možná i proto, že jeden z nich přišel s mnohem zajímavější informací. „Tak jsem slyšel, že existuje jakási nová nemoc, na kterou je prý jediný účinný lék. Tuzemský rum,“ šokoval přítomné onen muž. Nejprve mu nevěřili, ale nakonec jeho pádným argumentům podlehli. Dokonce natolik, že se jeden z nich zeptal: „A neslyšels taky, kde by se taková nemoc dala pořídit? Docela by se mi líbila.“

Kundýsek mezitím listoval ve svém nejnovějším přírůstku do své sbírky popelnicových kuriozit, v dnes nalezeném kresleném výtisku Kámásutry. Nadšeně vykřikl a znovu se snažil stočit rozhovor na svého králičího potomka. „Tady to je? Vidíte?“ strkal kolegům popelářům pod nos knížku otevřenou na stránce s polohou nazvanou Králík. „Já už si to sice nepamatuju, ale určitě jsme ji tenkrát s Máňou praktikovali. Nevědomky. A bohužel máme syna králíka,“ konstatoval smutně. Ani tentokrát se s pochopením nesetkal.

Jeho kolegové dali přednost debatě o ženách. Samozřejmě ne o těch vlastních. Kundýsek se stáhl do sebe a v duchu si zarecitoval: Je to problém veliký, zplodit doma králíky. Žádná modrá obloha, na vině je poloha.

Králík, vlastně mladý knihovník Přemysl, se v té samé chvíli snažil šokovat hlavně děvčata na jakémsi mejdanu. „To byste nevěřili, co všechno lidi v knížkách používají jako záložky. V jedné jsem našel například plátek slaniny, v další prezervativ, v jiné zase pramínek vlasů. Nebo to možná vlasy nebyly, jen se jim to podobalo,“ zahleděl se do očí jedné z dívek, která sledovala jeho výklad s neskrývaným obdivem a pootevřenými ústy. Zatraceně pěknými ústy, uvědomoval si Přemek.

Když si ji později odváděl do bytu vypůjčeného za tím účelem od kamaráda, rozhodl se, že si po otcově vzoru taky založí sbírku. Toho, co sice vypadá jako pramínek vlasů, ale vlasy to nejsou.

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (4)

PONOŽKY AŽ PŘI OBĚDĚ
Bylo to v dost dávné době, kdy jsme s kolegou z práce poměrně často vymetali různé tančírny a noční podniky. Stejně rády jako my dva tam chodily osaměle se cítící paničky. Třeba manželky vojáků z povolání nebo zahraničních montérů. Zkrátka o ženy tam nouze rozhodně nebyla. Nám dvěma šlo víc o tanec než o nějaká krátkodobá milostná dobrodružství.

Jenže jednou se nám to jaksi vymklo z rukou. V hodně oblíbené taneční kavárně se k našemu stolu rezolutně vnutila přibližně pětadvacetiletá žena. Nemohli jsme se jí zbavit. „Je jako pijavice,“ prohodil jsem ve vzácné chvíli její nepřítomnosti u stolu ke kolegovi. „Taky mi pije krev,“ uslyšel jsem od něj.

Pak hladina alkoholu v naší krvi překročila určitou hranici a nám začalo být všechno jedno. Dokonce i to, že ona pijavice (na její jméno si po těch letech skutečně už nevzpomenu) se při odchodu z tančírny nenuceně zeptala, kam jdeme teď. „No přece ke mně,“ konstatoval kolega. Copak jsem ho v tom mohl nechat samotného?

A tak jsme skončili v jeho jednopokojovém bytě všichni tři. Navíc se dozvěděli, že naše společnice bydlí ve stejné brněnské čtvrti jako my dva. Scénář toho podvečera, večera i noci psala nadále pouze ona. Nutila nás pít a pak po určité době navrhla, či spíše nařídila, že si zahrajeme na fanty.

Když jsem jí dal svůj první - ponožky – nápadně ožila. „Tak, a teď si je nechám. Dostaneš je, až k nám přijdeš v neděli na oběd,“ netajila radost nad svou kořistí. Polilo mě horko a rázem jsem vystřízlivěl. Už dříve nám totiž řekla, že je sice vdaná, ale jejího manžela nedávno za cosi zavřeli. Sedí, a ona se hodlá co nejrychleji rozvést.

Já seděl taky, bez ponožek a na gauči. Kolega se tím lovem a honem na mě nepokrytě bavil a já v duchu zuřil. Hlavně na sebe. A pak jsem ten ženin scénář dopsal sám. Vytrhnutím svých ponožek z jejích rukou a odchodem z kolegova bytu.

S odstupem času jsem tu naši pijavici párkrát spatřil v trolejbusu. Byla zavěšená do dvoumetrového hromotluka a tvářila se nesmírně spokojeně. Jestli to byl její z vězení propuštěný manžel nebo nějaká ulovená kořist, jsem se nikdy nedozvěděl.

KDE TY PRVNÍ LÁSKY JSOU...

Říká se tomu tuším zapalování lýtek. U mě to začalo, pokud si dobře vzpomínám, v osmé třídě. Spolužačka Naďa byla moc hezká holka. O rok starší než my ostatní, s čímž souvisela i dívčina výrazně větší tělesná vyspělost. Pohled na její dmoucí se ňadra byl něčím úplně jiným než zírání na většinou ploché hrudi ostatních děvčat.

Zamilovali jsme se do ní všichni. A ona to dobře věděla. Pohrávala si s námi jako kočka s myší, využívala toho, ale zásada něco za něco jí byla cizí. Nikomu nedovolila ani ň. Třídní syčák Šmarda to už jednou nevydržel. "Já jí na ně sáhnu a hotovo," rozhodl se. Neuspěl. Naďa svým ostřížím zrakem jeho záměr pro nás zcela nepochopitelně prohlédla. Sotva Šmarda načal pohyb ruky směrem k vytouženým oblým tvarům, dívka ho zarazila. Ranou, jež hrozila snad i zlomeninou.

Abych to zkrátil: Naďa byla zkrátka nedostupná. Mně se podařilo vyměnit si s ní ve škole pár psaníček pod lavicí, dvakrát třikrát se s ní sejít po fotbalovém tréninku na stadionu. Pokus o polibek skončil podobně neúspěšně jako u spolužáka. Jen s tím rozdílem, že ránu ani facku jsem naštěstí nedostal. Na konci deváté třídy jsme se všichni rozprchli a Naďa zmizela kamsi do světa.

Potkal jsem ji zcela náhodou až po mnoha letech. Byla stejně jako já rozvedená a bezdětná. Jakmile to zjistila, zesládla jak med. Po vypití sedmičky vína něžně zavzpomínala na staré dávné školní časy a pak navrhla, že bychom to mohli dát dohromady. Lekl jsem se, cosi zablekotal a rychle zaplatil. Bylo to na mě fakt moc silné kafe.

Později mě párkrát napadlo, že jsem možná udělal chybu. Vždyť kdo by si nepřál alespoň nějaký čas žít se svou první láskou? Jenže vzápětí vždy přišla myšlenka další, evidentně rozumnější: nedělalo by to dobrotu. Naďa totiž měla bezesporu i nadále své tělesné přednosti (a dokonce ještě vyvinutější), ale něco jí - stejně jako už tenkrát ve škole - dál chybělo. City.

A vztah bez citu je jako nedozrálé ovoce. Bez chuti. Navíc většinou už nikdy nedozraje.

KDYŽ VÁM UMŘE DÍTĚ

Když se nám před drahnými léty narodil syn, zařadil jsem se do oné početné armády pyšných tatínků, kteří na první pokus zplodili syna. S hrdě vztyčenou hlavou jsem vozil svého potomka v kočárku vstříc očekávaným slovům chvály. Po pravdě řečeno, moc jich ale tenkrát nakonec nebylo.

Uplynuly čtyři roky. A pak se to stalo. Dovolená na Českomoravské vrchovině byla příjemná, téměř idylická. Kluk si na ní do sytosti užíval pohybu i vody. Ale znáte to. Živé dítě neuhlídáte. Stačila chvilka a zmizel. Manželka v chatce šílela a já šel kluka hledat. Po nějaké době jsem ho našel. Hluboko v lese a mrtvého.

Vtom jsem se probudil. Vykoupaný v potu, šokovaný a zároveň šťastný. Byl to jen sen! Tu noc jsem už neusnul. Nešlo to. A problémy mně dělal i zbytek dovolené. Každou noc jsem uléhal se strachem, aby se ten příšerný sen nevrátil, nebo aby se to nedej bože nestalo dokonce ve skutečnosti. Od té doby uplynulo už víc než dvacet let. Ale kdykoli si na tenhle nejhorší sen svého dosavadního života vzpomenu, začne mi běhat mráz po zádech.

Bylo to hrozné. Jenže někteří to mají ještě horší. Jeden z mých bývalých kolegů v práci si taky zakládal na svém synovi. Jediném. S manželkou si ho doslova vymodlili, narodil se jim poměrně pozdě. V sedmnácti u něj lékaři zjistili rakovinu. Bojoval s ní rok. Když jeho skon oznamovali telefonicky matce do její zubní ordinace, pustila sluchátko a ve svém bílém plášti vyběhla do ulic. Nic netušící lidé se po ní ohlíželi a mysleli si, že je bláznivá.

Říká se, že čas vše zhojí. Nemyslím si to. Po své zkušenosti s úmrtním snem z dávné dovolené si dovedu představit, jak je lidem, kteří o dítě přijdou. Takovou bolest ani sebedelší čas zahojit nedokáže.

JAK ZAMEZIT NEVĚŘE?

Nevěra. Hodně často skloňované slovo, příčina rozpadu mnoha vztahů i manželství. Přitom by bylo poměrně jednoduché jí zamezit, dokonce ji snad i úplně vymýtit. Stačilo by poměrně málo: kdybychom byli všichni zcela stejní.

Muž, který žije s brunetou, pošilhává po blondýnkách. Jiný při laskání málo znatelných horních tělesných partií své manželky stále častěji myslí na sousedku, která se může pochlubit přinejmenším čtyřkami. Ten, kdo má doma hubenou, sní o plnoštíhlé, a naopak.

Žena, jejíž manžel snad ani neví, co to nějaké svaly jsou, obdivně hledí na vyboulené tvary končetin a nadupané hrudní koše kulturistů. Co na tom, že jsou dosažené i polykáním nejrůznějších podpůrných prostředků? Vždyť je to tak krásné, vzdychá potajmu ona žena. Její kamarádka zase po nemastném neslavném milování přemýšlí, jaké by to asi bylo s pořádně vyvinutým mužem. Aspoň jednou, jedinkrát v životě to zkusit...

Jsme už takoví. Čiší z nás nespokojenost, neustále toužíme po tom, co mají jiní. Včetně přítelkyň, manželek nebo manželů. A pak stejně zjistíme, že jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Uniformita by všechno vyřešila. Do posledního detailu stejní lidé obou pohlaví by nikoho nelákali k žádným nevěrám. Byl by zkrátka klid.

A pokud by si nějaký nevěřící Tomáš chtěl i přesto ověřit, jestli to náhodou není u sousedů lepší, mělo by to ještě jednu výhodu. Případně zplozený levoboček by na prohřešek oněch dvou aktérů výjimečné nevěry nemohl ničím upozornit. Byl by totiž taky úplně stejný.

KDYŽ BULVÁR, TAK BULVÁR

Kdo vlastně jsem? A jaký jsem? Jak se chovám, co je mi cizí a co naopak hodně blízké? Na tuhle myšlenku a taky článek mě přivedla Haniczka v jednom ze svých komentářů pod mými příspěvky na tomhle blogu. Podle ní by prý neuškodilo, kdybych se poodhalil, zmínila se rovněž o bulváru. Tak dobře poslouchejte. Vlastně čtěte.
Jak by se mohlo podle fotografie zdát, je mi něco kolem čtyřiceti. Nebo o nějaký ten rok víc. Ženy se na mě lepí, až je mnohdy nestačím odhánět. Mám atraktivní zaměstnání, vydělávám dost na to, abych se nemusel nějak uskrovňovat. Na co sáhnu, to se mi daří – až mě ta jednoduchost čím dál častěji přestává bavit. Plánuji, že budu pracovat ještě tak nanejvýš pět, šest let a pak si začnu toho svého tučného konta v bance užívat. Nejlépe někde daleko v cizině, kde je levně, teplo a příjemně.
Stačí vám to? Ne, tohle vám stačit určitě nemůže. Ve skutečnosti jsem totiž pětadvacetiletá mladá žena s proporcemi, za nimiž se většina chlapů ohlédne. Mužskou podobu jsem na sebe vzala asi před pěti lety, na chatu. Tenkrát mě to virtuální zahrávání si s jinými lidmi moc bavilo. No vidíte. Vžila jsem se do toho tak, že mi to zůstalo.
Moc toho neumím a ani umět nemusím. Moje skvělá postava s ještě skvělejším rozumem mi otevírá dveře dokořán kamkoliv a ke komukoliv. Chlapi se přede mnou můžou strhat, bojují o mou přízeň jako lvi. Tak proč bych toho nevyužila? Zaměstnání už jsem měla několik, jedno lepší než druhé. Pokaždé jsem je změnila jen proto, že jinde mi nabízeli výrazně víc peněz. Jeden z mých bývalých ctitelů mi dokonce pořídil byt. Ctitel je už dávno kdovíkde, v bytě bydlím dodnes.
Času mám spoustu. Většinu z něj trávím před televizní obrazovkou, u skvělých telenovel. A ten, co mi zbude, využívám psaním na tenhle blog. Jen tak mimochodem: jeho název vymyslel taky jeden z mých bývalých.
Teď už vám to fakt stačit musí. Pokud nevíte, na čem jste, zkuste si nějakou pravdu vybrat. Částečnou nebo úplnou. Tak jako na stránkách pravého českého bulváru.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část třináctá: TOALEŤÁK A KAPESNÍKY
“Už zase tady není toaletní papír. To si mám pomoct jak umím, nebo co,“ křikem si stěžoval z Kundýskovic intimní místnůstky otec Hubert. Manželka Máňa jen nechápavě zakroutila hlavou.
„To je pžíšerně divné. Pžece jsem ho tam pžed chvílí dávala. A pžed hodinou taky. Pžemku, nemáš nějaké stževní problémy?“ obrátila se na vedle stojícího syna. Mladý knihovník mávl rukou a při odchodu z kuchyně prohodil: „Tady mají problémy snad všichni. Ale ne s vyměšováním, nýbrž s jinou částí svých těl.“
Přemkova poslední slova zaslechla jeho přitloustlá sestra Rozárie, vracející se z venčení jezevčíka Pajdy. „Proč mě zase pomlouvá?“ začala hned mezi dveřmi natahovat moldánky. Pak si zlostně dupla a oznámila, že už to zvíře odmítá venčit sama. „Za poslední týden vykadil pět kapesníků. Všechny byly dědovy. A kdyby vykadil! Měl z nich zácpu. Musela jsem mu pomáhat, tahat je z něj. Fůůůj!“ otřásla se odporem ještě teď. Vzápětí přišla s požadavkem: „Chci změnu. Budeme se při venčení Pajdy střídat.“
Popelář a amatérský básník Hubert, sedící v té malé nevoňavé kukani, hodil požadavek toaletního papíru na chvíli za hlavu. Napadl ho totiž jeden z jeho geniálních veršů: Konec jídla, konec pití, stejně je to všechno k zblití. Žijem jako v Alžíru, budem chodit nad díru a vzdáme se papíru.
Matka Kundýsková se mezitím v kuchyni zamyslela. „Žíkáš dědovy kapesníky? Tak už asi vím, proč jsem ho několikrát pžistihla, jak smrká do rukávu. Zžejmě už žádné kapesníky nemá,“ informovala dceru. Jenže tu dědovo smrkání nezajímalo. „Tak jak to bude s tím venčením našeho nechutného všežravce?“ připomněla svůj požadavek.
Rodička jí chtěla vyjít vstříc a snažila se svolat válečnou poradu. „Pžemku! Hubísku! Pžijďte oba sem!“ zakřičela. Přemek se neochotně přiloudal, z pootevřených dveří záchodu se místo hlavy rodiny pomalu připlížil nevábný puch. „Nemůžu, nemám si čím utřít zadek!“ omlouval svou neúčast otec. Aby přispěl svou troškou do mlýna, snažil se účastníkům venčitelského aktivu poradit.
„Udělejte rozpis. My máme v práci taky detailní plán svozu odpadků. A mě z toho vynechte, následující měsíc mám doma dovolenou. Musím totiž chodit do práce. Vyvážet popelnice s těmi dědovými Pajdou vykaděnými kapesníky,“ upozornil.
K Rozárčině nevoli se však nakonec žádná venčící porada nekonala. Ze dveří svého pokoje vyšel děda Cyril, dlouze a hlučně se vysmrkal do levého rukávu sváteční košile. Pravou rukou pevně svíral vzpírajícího se jezevčíka Pajdu. Zvíře bylo obalené toaletním papírem tak dokonale, že snad ani nemohlo nic vidět. Zato štěkat ano.
„Budou Vánoce! Postavil jsem vám sněhuláka! A dokonce štěká!“ oznamoval radostně děda. O matku Kundýskovou se pokoušely mdloby, syn Přemek propadl v nekončící hurónský smích. Dcera Rozárie sledovala psího sněhuláka nevěřícně a mlčky. Zato z kadibudky se ozvalo Hubertovo radostné zvolání: „Sláva! Toaleťák!“
Jeho manželka Máňa odmotala z psího sněhuláka asi dvoumetrový pás papíru a podala jej popeláři. Ten část použil a na zbytek si zapsal svůj další veršovaný skvost: Ať si slípka co chce kdáká, máme psího sněhuláka. Netaje a neheká, zato si rád zaštěká.

deníček: OBNAŽOVÁNÍ. CO JE NA TOM ŠPATNÉHO?

Někteří moji známí kroutí nechápavě hlavou. „Divím se ti. Jak se můžeš takhle sebeobnažovat? Proč to děláš?“ ptají se. Mají na mysli právě tenhle, případně můj předchozí blog. Články v něm, které se více či méně týkají mého života, mého soukromí.
Pokaždé je trpělivě vyslechnu, ale zůstávám v klidu. Nediskutuji s nimi, nic jim nevysvětluji, na nic se nevymlouvám. Jen ať se diví, ať jim to vrtá v hlavě dál.
Je to jakási moje hra. Mají mě za pravdomluvného člověka a domnívají se, že všechno napsané jsem bez výjimky zažil či prožil, byť v článcích figurují nejrůznější jména. Jen já ale samozřejmě vím, co je výhradně moje autobiografie, co částečná pravda a co jednoznačná fikce s dosazenými aktéry zrozenými v mé hlavě.
Vždyť kde je psáno, že jsem třeba přišel o panictví právě způsobem popisovaným v jednom z hodně čtených článků? Nebo že moje dětství bylo skutečně tak nádherné a pohodové?
A zase na druhé straně: co když tu svlečenou ženu v protějším okně vůbec nešmíroval dalekohledem nějaký důchodce, nýbrž já? Co když článek o „mluvících“ stěnách vznikl tak, že na nás museli zazvonit sousedé, kterým jsme samou vášní přehlušovali jejich oblíbenou telenovelu?
Ptáte se, proč to dělám? Baví mě psát, pohrávat si se slovíčky a přemýšlet o tom, co by mohlo být zajímavé a čtivé. Nezastírám, že mám radost z toho, když to skutečně čtivé (a čtené) je. Nechci nikoho vodit za nos ani si s ním pohrávat jako kočka s myší. I když někteří si to třeba budou po přečtení těchto řádků myslet.
Jedno je však jisté stoprocentně: tento článek mým určitým sebeobnažením je. To mi snad věříte. Nebo ne?

BEZDOMOVEC JELÍTKO VYPRAVUJE

Bezdomovec Alfréd Jelítko patří mezi lidi, o nichž se říká, že jsou na slovo skoupí. Přesto se nakonec alespoň trochu rozpovídal. O sobě, svých problémech, o svém životě. Zadarmo to nebylo. Jeho monolog stál dvacítku cigaret a jedno krabicové víno.

Lidi nás nemají rádi. Prý jim smrdíme, obtěžujeme je, žebráme. Nechápou, že to nemáme vůbec lehké. Moje kamarádka a teď už vlastně intimní přítelkyně Máňa naopak ty lidi chápe. Tvrdívá: „Kdybych nebyla bezdomovec, nedotkla bych se nás ani rybářským prutem.“
O domov mě tenkrát připravila bývalá žena. Využila mé dobroty a hlouposti. Po rozvodu do mě tak dlouho hučela, abych z našeho bytu vypadl, až jsem to udělal. Byla to chyba. A velká. Naštěstí se ještě najdou hodní lidé. Někteří člověku dají pár drobných, je na pivo a někdy i na krabicové víno.
Hlad taky mívám jen někdy. Ve velkých obchodech dělají naštěstí různé ochutnávky. Stihneme s Máňou pokaždé aspoň pár soust čehokoli, než nás odtud vyženou. Štve mě, jak o nás říkají, že spíme buď pod mostem nebo každý na své lavičce. Není to žádná pravda. Spíme totiž kde se dá, třeba i ve sklepech otevřených domů. Teda když to jde. Takových domů je totiž čím dál míň.
Taky je velký rozdíl mezi jednotlivými ročními obdobími. Zimu nenávidíme, na jaro a léto se moc těšíme. Odporné mrazy jsou ale naštěstí pryč a začíná být teplo. Hurá!
To by bylo asi tak všechno, co vám můžu říct. Vlastně ne. Ještě vám musím povědět o velké tragédii, která se mi včera stala. Stejně jako moji ostatní druhové, i já nosím svůj veškerý majetek v igelitce. Tentokrát jsem ji na chvilku nechal ležet u zdi domu na rohu ulice. Kdosi zavolal policajty, ti asi mysleli, že je v ní bomba nebo co. Přišel jsem o všecko.
Nemáte náhodou někdo volnou igelitku?

ŽIVOT, SEX, CHLÉB A HRY (3)

ODSKOK Z E55
Bylo to v době, kdy se hodně mluvilo a ještě víc psalo o silnici E55. O prodejných děvčatech na parkovištích a v kabinách kamionů. S kolegou z práce jsme chodívali do nedaleké hospůdky. Na jedno, dvě, tři točené.
Jednoho zimního dne se objevila na rohu dvou ulic. A pak už tam postávala pravidelně. Přibližně od pěti hodin odpoledne.
Míjeli jsme ji mnohokrát a bez zájmu, přestože se od svých ostatních kolegyň hodně lišila. Nejen barvou pleti. Po jedné z našich hospodských návštěv, kdy se žízeň u třetího pěnivého moku nezastavila, mi kolega povídá: „Dneska ji oslovíme.“
Neprotestoval jsem. Dali jsme se s tou přibližně dvacetiletou dívkou v pěkném kožíšku do řeči. Netajila se tím, že si svým tělem přivydělává. Prý na studia. V letní sezoně právě na silnici E55. „Teď v zimě tam ale nejsou žádné kšefty. Tak jsem si pronajala byt tady v Brně. Je to kousek, nechcete ho vidět? Klidně oba dva,“ nabídla se nám tenkrát netradičně.
Nechtěli jsme a zdůvodnili to tím, že nemáme zájem v tom jejím kutloušku narazit na nějakého snědého pasáka. Děvčeti se bojovně zablýsklo v očích. „Žádný tam není. A hlavně: není to pasák, ale můj ochránce!“ zvýšila hlas.
Pak se uklidnila a ještě chvíli jsme si ve třech povídali. O všem možném. A my s kolegou se toho o ní dost dozvěděli. Například to, že ji to přivýdělkové řemeslo baví, že je dělá už dva roky. Až prý dostuduje, tak toho rozhodně nechá.
Nevěřil jsem jí a nevěřím dodnes. Spoustu let jsem si na ni nevzpomněl. Až teď. Říkám si, co asi dělá. Teda pokud ještě žije...

PANÍ, POSAĎTE SE!

Tramvaj se pomalu sunula ucpanými brněnskými ulicemi. Přecpaná výjimečně nebyla, důchodci v ní tentokrát nemuseli o místa na sezení bojovat. Sedadla zbyla dokonce i na několik dětí ve školním věku.
Lidé byli překvapivě tiše, mlčeli. Senioři se nedohadovali o tom, kdo je víc nemocný, kluci si nevyměňovali zkušenosti z hraní nejnovějších počítačových her.
Ta tramvajová souprava plahočící se dopoledním městem jako by byla čímsi výjimečná. Asi skutečně byla. Když do ní totiž nastoupila objemnější žena středního věku, z jednoho sedadla se hbitě zvedla přibližně desetiletá dívenka a nabídla jí své místo. Paní se na ni jaksi podivně podívala, ani nepoděkovala a uložila své přetékající široké pozadí na sedadlo.
Školačka u ní zůstala stát, pozorně ji pozorovala a nakonec prolomila to hodně neobvyklé lidské mlčení v dopravním prostředku. „Vy budete mít miminko, že?“
To, co se dělo pak, připomínalo výbuch sopky. Obtloustlá žena začala vykřikovat cosi o drzých spratcích, rozeřvala se na celé kolo, používala i nevybíravé výrazy hodně těžkého kalibru. Děvče se překvapením a úlekem jakoby schoulilo, odcouvalo o pár metrů zpět a na nejbližší zastávce rychle vystoupilo. Zřejmě neplánovitě. Je pravděpodobné, že dívka už nikdy nikoho sednout nepustí. Ta paní totiž nebyla ani trochu těhotná. Jen hodně tlustá a ještě víc protivná.

PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (22)

OD DOKTORŮ RADŠI DÁL
Doktoři tu nemoc nazývají odborně skleróza, já jsem si ji sám pro sebe pojmenoval cementóza. Jednoho dne jsem s hrůzou zjistil, že ji mám. Pojal jsem taky podezření, že je asi přenosná.
To bylo tak: Potkal jsem známého, s nímž jsme se neviděli už hodně let. Musel mi připomenout, že se jmenuje Strnad. Já se mu pro jistotu taky představil. Povídali jsme si dlouho a o všem možném, jako dvě klepny na rohu. A ten člověk mě oslovoval pokaždé jinak. Byl jsem u něho postupně Příběh, Historka, Povídka, Událost a já nevím co ještě. Jenže nejhorší bylo, že já na tom byl podobně.
Jméno toho člověka jsem vzápětí zapomněl, postupně ho tituloval Čížek, Ptáček, Sýkora, Hýl a asi taky Kos. Nebylo nic platné, že jsme se vzájemně opravovali. Buďte rádi, že jste u toho setkání nás dvou cementózníků nebyli.
Na druhý den ráno jsem vstal a byl bych na tuhle nepříjemnou záležitost nejspíš zapomněl. Manželka mi připravila vejce natvrdo, já jí za to slušně poděkoval, pak ta vajíčka obřadně políbil a ženu několikrát klepl do hlavy.
Nejprve se zamračila, pak se jí v očích objevila hrůza. Nebo to byl strach? „Příhodo, měl by ses nechat vyšetřit,“ upozornila mě. Doktory rád nemám, ale dostal jsem strach a toho svého tentokrát raději navštívil. Poslechl si mě, jaksi divně se díval a pak vypálil otázku: „Pane Příhodo, pijete? Máte totiž hodně nepravidelný tep.“
Musel jsem se nějak bránit, a tak mu říkám, že z chlastu to být nemůže. Já totiž piju svá pivečka i tu dobroučkou zelenou poměrně dost pravidelně. Dal mi jakési prášky a řekl, ať přijdu za týden. Ještě tentýž večer přede mne manželka postavila špenát.
Prohlížel jsem si tu trávu s odporem. „Jen hezky jez, je zdravý, obsahuje železo,“ dozvěděl jsem se. Rozhodilo mě to. „Železo? Tak si je odevzdej do sběru a mně dej raději kus masa,“ odvětil jsem. Musel jsem ženu ujistit, že jsem u toho doktora skutečně byl a na oplátku od ní vyslechl, že ona taky. U toho svého. Pak se rozbrečela.
„Je to sprosťák. Příhodo, víš, co mi odpověděl, když jsem po něm chtěla radu, co mám dělat s těmi vráskami, které mi rostou na krku jak houby po dešti? To bys nevěřil. Prý mám vyzkoušet rolák!“ vzlykala.
Mám ji moc rád a pochopte, že jsem ji musel nějak uklidnit. „Příběhová,“ povídám jí, „nic si z toho nedělej. Nejlepší je držet se od doktorů co nejdál.“ Vzal jsem ty prášky proti cementóze a hodil je do koše. Vzápětí se ve mně vzbouřila střeva. Tak jsem šel a důkladně si umyl ruce.

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část dvanáctá: PODNIKOVÝ VEČÍREK
Manželé Kundýskovi řešili problém. Seděli naproti sobě u stolu, hleděli střídavě na sebe a na papír ležící mezi nimi. „Žíkáš pžekvapení, ale já ti žeknu, že nic pžíjemného. To tvoje pžekvapení pžece může skončit velmi, velmi nepžíjemně,“ filozofovala manželka, prodavačka Máňa. Hlava rodiny, jejímž krkem často otáčel veškerý zbytek Kundýskovic famílie, se to tentokrát rozhodla vzít pevně do ruky.
„Nechci slyšet žádné řeči. Tím spíš ne nějaké pesimistické,“ prohlásil otec, popelář a amatérský básník Hubert. Aby svá slova ještě víc zdůraznil, vytasil se s veršem, který ho právě napadl: „Večírek je velká sláva, a my na něj půjdeme. A tak nebuď přece kráva, bavit se tam budeme.“
Mánino rozhodování, zda se má urazit nebo ne, přerušila svým příchodem do kuchyně dcera Rozárka. „Ahoj rodino, co se děje? Tváříte se, jako byste právě spolkli žížalu,“ prohlásila při pohledu na rodiče. Její matka několikrát vzdychla. „Ještě to tak. Stačí, že máme jít na popelážský podnikový večírek. Maškarní!“ zdůraznila matka svá slova gestem, jímž nechtě smetla ze stolu nešťastnou pozvánku.
Dcera, učící se na kadeřnici, zatleskala. „To je super! Taťuldo, mám nápad, já se ti o převlek postarám. Půjdeš za Ferdu Mravence. Na hlavě už toho moc nemáš, vytrhám ti zbytek vlasů a nechám dva jako tykadla. Nebo za velblouda. Hlavu úplně dohola a na ní ti udělám kladivem dva pěkné hrby,“ zažertovala.
Setkala se s nepochopením. Otec po ní vystartoval překvapivě tak rychle, že stačila z kuchyně včas zmizet jen se štěstím.
Manželka Máňa ho chvíli pozorovala a najednou radostně vyskočila od stolu. „Už jsem na ten svůj pževlek pžišla. Půjčím si od Rozáry žokejskou čepici a půjdu za žokejku. Ty by sis mohl pžidělat ocas, naučit se ržát a byl bys mým koněm,“ nadhodila.
Manžel se jí vysmál. „Za žokejku, jo? S tou tvou kredenciózní postavou, jo? To už běž radši za pravou blondýnku, to ti bude sedět líp. Vždyť si vzpomeň, jak jsi nedávno chtěla v kině sedět v první řadě jen proto, abys viděla film první,“ uzemnil ji popelář.
Pak pokračoval. „A taky mi neříkej, že nejsi tlustá. Vždyť i doktor ti přece řekl, že ke své váze bys měla být vysoká aspoň tři metry,“ dorazil Hubert nešťastnou manželku slovním úderem do jejího hodně citlivého místa. V tu chvíli ho napadlo, že žena by mohla jít za mamuta a on za jejího lovce, ale vyslovit to nahlas se neodvážil. Bál se, že by nakonec mohla účast na večírku vzdát.
Máňu však něco takového ani nenapadlo. Přišla s dalším nápadem. „Už to mám. Půjdeme každý sám za sebe. Já budu prodavačka, otevžu si tam krámek. S tvými básněmi. Ty budeš básník, jen si musíš někde sehnat požádně velké péro. Aspoň protentokrát,“ vrátila manželovi jedovatě jeho předchozí útoky. Jak řekla, tak se stalo.
Podnikový maškarní večírek absolvovali vcelku bez problémů. Jen s číšníkem měli potíže. Žena ve chvíli, kdy ubrusem utírala talíř připravený na polévku a pikolík ji upozornil, že talíř je čistý. Nemá prý jej zbytečně špinit.
Její manžel zase několikrát marně objednával láhev vína. Když se nakonec rozčílil, číšník zachoval ledový klid. „Pane, o co vám jde? Copak nevíte, že čím starší víno, tím je lepší?“ snažil se své počínání vysvětlit popelářovi. Toho napadlo, že ten člověk je možná za číšníka taky jen převlečený. Podrbal se svým vypůjčeným velkým pérem za uchem, položil je na stůl a vyzval manželku k tanci.

deníček: SLEPEC A STAŘENKA

Ťukání té slepecké hole se rozléhalo do daleka. Starý muž tam na druhé straně silnice šel po chodníku pomalu a rozvážně. Svou hůlkou kontroloval prostor kolem sebe a krok za krokem se blížil ke křižovatce. Lidé mu uhýbali, někteří se za ním ohlédli. Ze soucitu? Ze zvědavosti? Kvůli něčemu úplně jinému?

Starý slepec došel k přechodu, zastavil se a čekal. Občas kolem sebe zaklepal bílou holí, jeho nevidoucí oči za černými skly brýlí směřovaly tu dopředu, tu doleva a vzápětí zase doprava. Několik mladých baťůžkářů se sluchátky na uších, stojících poblíž slepého starce, o pár kroků poodstoupilo.

Ještě než se na semaforu rozsvítila pro chodce zelená, přibelhala se k přechodu jakási stařenka. Taky o holi. Cosi nevidomému muži řekla, chytila ho za ruku, a pak se spolu vydali přes silnici. Pomalu, pomaloučku.

Semafor už dávno zářil červeně, když ta dvojice s holemi šťastně doplula na druhý břeh silnice. Řidiči v autech kupodivu ani jednou nezatroubili. Zúčastněně a trpělivě čekali, až se silnice před nimi uvolní. Baťůžkáři byli už dávno pryč, v jejich sluchátkách nejspíš zněla další písnička – nebo spíše ono jejich oblíbené duc duc duc, slyšitelné na metry kolem.

Stařenka vypadala poněkud vyčerpaně. Pustila mužovu ruku, znovu mu cosi řekla a chvíli odpočívala. Slepec vděčně postál vedle ní. Pak se oba vydali na cestu. Každý jiným směrem.

KOŠILE JAKO DŮKAZ

Láska dělá z žen divoké kočky. Jakmile jim chce někdo vzít jejich kořist, i ty nejněžnější se hned celé naježí. Mají zlý lesk v očích a zarputilý výraz ve tváři. Jednu z takových divokých koček teď připomínala Míša Drápová. Držela v ruce manželovu košili a nevěřícně na ni zírala. Kolem všech knoflíků byly pečlivě omotané vlasy. Blonďaté. Ženské.
„Já ho snad vykastruju. Jinak si nedá pokoj,“ svěřila se na druhý den své starší kolegyni v práci. Věděla, koho si vede k oltáři. Michal nikdy nebyl nějaké neviňátko, nenechal na pokoji žádnou sukni. Honit se moc nemusel. Holky mu samy nadbíhaly a stavěly se mu do cesty. Míša byla jednou z nich a nekonečný dívčí zájem o Michala jí imponoval.
„Bude můj. Jen můj. Musí být,“ rozhodla se tenkrát.
Později toho litovala. A nejednou. O manželových záletech nebylo pochyb. Tu našla v náprsní kapse jeho saka miniaturní průhledné kalhotky, tam zase balíček kondomů, které při jejich milování doma nikdy nepoužil. „Je to jako lízání marmelády přes celofán,“ vysvětloval jí odpor k této antikoncepci.
Jednou zase Míša objevila v jeho kabátě malou, slibně vypadající krabičku. Zvědavost v sobě nepřekonala a uviděla náušnice. Zlaté. Překrásné. Za pár dnů měla narozeniny a tak se zatetelila blahem. Nemohla se toho dne dočkat. Náušnice však od manžela nedostala. V den narozenin ani nikdy jindy.
A teď ty zatracené blonďaté vlasy. „Takhle to dál fakt nejde. Rozvedu se s ním,“ rozhodla se jednoho večera, kdy byl její manžel na další ze svých četných služebních cest a ona nepřítomně hleděla na rozsvícenou televizní obrazovku.
Přibližně v té samé chvíli se Michal slastně protahoval na hotelové posteli vedle mladé milenky. „Ještě jsi mi neřekl, jak se ti líbí můj nový přeliv,“ upozornila ho žena na své ohnivě zrzavé vlasy. „Jo, dobrý,“ odvětil a pohlédl na úplně jinou část jejího těla. S úplně jinou barvou.
„Tak kdy se konečně rozvedeš? Slíbil jsi mi to,“ zaútočila zrzka.
Michal okamžitě zaujal obranný postoj. „Teď to nejde, Míša by to nepřežila. Musíš být trpělivá a ještě počkat,“ odvětil. Dalším nepříjemným otázkám a připomínkám předešel odchodem do sprchy.
V milenčiných očích se divoce zablýsklo. Počkat? V žádném případě! Vytrhla si několik vlasů, zvedla z podlahy Michalovu košili a dala se do díla.

SLUHA DVOU KOČEK

Bylo to takové malé, milé, přítulné černobílé koťátko. Vyrostla z něj velká, otylá, protivná, tvrdohlavá a neodbytná černobílá kočka. Vyžaduje pozornost. Když ji nemá, ničí polstrovaný nábytek. Vlastně už jej zničila. A taky potřebuje sluhu.

Nějaký čas vyrůstala sama, třeba se cítila jako kůl v plotě. Možná i proto ji nevratně rozmazlili. Pak se do sousedství přistěhoval nový soused. Kočka jaksi nečekaně a nevysvětlitelně ožila. Prchala oknem z půdního bytu a věčně ze střechy nahlížela do okna sousedova. Brzy bylo po záhadě. „Mám kocoura,“ osvětlil ji soused.

Z kastrované kočky a kastrovaného kocoura se stali kamarádi na život a na smrt. Vypadá to, že jsou do sebe dokonce bezmezně zamilovaní. Přes den se střídavě navštěvují v obou bytech, pokud jsou okna zavřená, postávají u bytových dveří a dávají najevo touhu po svém zvířecím partnerovi.

Na první pohled idylka. Ale jen na první pohled. A taky jak pro koho. Z člověka se postupně stává, a vlastně už stal, sluha. Sluha dvou koček. Nedají pokoj. „Mjaaau,“ dožadují se otevření dveří do předsíně. „Mjaaau,“ chtějí po kratičké chvilce pro změnu nazpět. „Mjaaau,“ dívají se vyčítavě a střídavě na vás a na misku, v níž jsou jen granule a žádné maso.

„Mjaaau,“ uslyší člověk, když otevře dveře černobílé skvrně nalepené na skleněné výplni. Vůbec to nezní jako poděkování. Spíš to připomíná výčitku nebo dokonce nadávku. Asi za člověčí pomalost. „Mjaaau,“ je zkrátka slyšet v bytě prakticky po celý den.

Pokud jsem použil množné číslo, pak sousedovu kocourovi křivdím. Ten totiž taky potřebuje otevřít dveře, ale nemňouká. Nevím proč. Že by byl tak skvěle vychovaný? Nebo je němý? Naše kočka a sousedův kocour se od sebe už leccos vzájemně přiučili. Třeba naše zvíře po nás sekat packou, kocour zase škrábat nábytek. Náš. Třeba tu černobílou skvrnu jednou naučí i mlčet. Kéž by!

KUNDÝSKOVI aneb TAKOVÁ NENORMÁLNÍ FAMÍLIE

Část jedenáctá: AŤ ŽIJE PRVNÍ MÁJ!
Kalendář oznamoval, že je prvního května. „Hubčo, já ti žeknu, že se mi po těch prvomájových průvodech trochu stýská. Bývávala to pžece nepžekonatelná sranda. Hned bych si vzala mávátko a šla znova. Věžíš mi to?“ obrátila se matka Máňa Kundýsková na manžela Huberta.
Ten jen cosi zavrčel a s prachovkou v ruce se dál věnoval své sbírce pokladů nalezených v popelnicích.
V sousedním pokoji se kvůli dnešnímu datu trápila jejich dcera Rozárie. Nakonec to nevydržela a se slzami v očích vtrhla do království bratra Přemka. „Brácho, říká se, že holka nepolíbená na prvního máje uschne. Myslíš, že když mě políbí moje přítelkyně, tak se mi to nestane?“ vyzvídala.
Mladý Kundýsek se na ni udiveně podíval. „Tebe to ještě pořád drží? Ty seš fakt na baby? Lesba?“ ujišťoval se. Uslyšel, že asi jo. „Tak to fakt uschneš. Ale neboj, vzhledem ke tvé postavě to bude trvat dost dlouho,“ narážel Přemek na sestřiny hodně boubelaté tvary.
Teď už se Rozárka rozbrečela skutečně a naplno. „To nééé, to nechci,“ fňukala. Pak ji napadla spásná myšlenka. „Tak bys mě mohl políbit ty,“ navrhla bratrovi. Ten se otřásl hrůzou. „Fůůůj. V žádném případě. Nanejvýš políbím tu tvou snoubenku. Teda pokud nevypadá tak jako ty,“ konstatoval Přemek.
Jeho sestra se na něho nenávistně podívala, s hlasitým brekem práskla dveřmi pokoje a byla pryč. Popadla do náruče jezevčíka Pajdu, zavřela se s ním do svého pokoje a dala mu několik pořádných francouzáků. „Seš přece taky kluk a já uschnout nechci,“ vysvětlovala zvířeti, kterému se její počínání ani trochu nelíbilo. Sotva šokovaného psa pustila, bleskově zajel pod postel.
U bytových dveří zařinčel zvonek. Na chodbě stála Mánina sestřenice Břetislava. „Ahoj lidi když nepřijedete vy za mnou musím já za vámi tady máte na dveřích nějaký kosočtverec autobus měl zpoždění řidič byl hulvát vedle mě seděl nějaký strašně smradlavý chlap u nás doma není nic nového tata vás pozdravuje ale nemohl přijet protože ho zase chytl hexnšus,“ chrlila ze sebe neohlášená návštěvnice.
Nekonečnému přívalu jejích slov učinil konec až děda Cyril. Objevil se v předsíni v pyžamu a svátečním saku, v jedné ruce držel velikonoční pomlázku, ve druhé vidličku. „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nemáte-li malovaný dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný,“ halekal a s oběma rukama napřaženýma před sebou se hnal k Břetislavě.
Přemek, chystající se jít zabránit uschnutí hned několika svých přítelkyň ze sexuálního deníčku, se neudržel smíchy. „Teto, bacha, děda tě chce píchat! Možná opíchat! Nebo jen mrskat? Zmrskat? Omrskat?“ popadal se mladý knihovník za břicho a ještě před odchodem nasměroval sklerotického divadelního vrátného ve službě zpět do jeho pokoje.
Obě sestřenice i popelář otec Hubert se uchýlili do kuchyně. Břetislava navázala nit svého dědou přetrženého monologu a nepouštěla nikoho ke slovu. Po půlhodině to Huberta přestalo bavit. Zvedl se a zamířil z kuchyně pryč.
Cestou se mu v hlavě amatérského básníka zrodil zbrusu nový verš: Byl první máj, byl lásky čas, už vyschly meze, můžeme zas. Mladým se to snadno říká, mají štěstí z kominíka. V mém případě žádná sláva, může za to Břetislava.

MÁM TĚ!

Mám tě. Pouhá dvě slova. Obyčejná a krátká. Napadlo vás někdy, kolik nejrůznějších významů mohou mít?

* Mám tě - říká si třeba šťastlivec, jenž konečně získal vysněnou vysokou výhru.

* Mám tě - zaraduje se policista po dopadení zločince nebo obyčejného zloděje.

* Mám tě - zatleská si v duchu člověk, který právě získal vytoužené zaměstnání.

* Mám tě - uleví se majiteli zaběhnutého psa.

* Mám tě - konstatuje spokojeně věřitel dlouho pátrající po dlužníkovi.

* Mám tě - bleskne hlavou fotbalovému brankáři, když sebral míč soupeři ve velké šanci.

* Mám tě - zamne si ruce nevěsta, když toho svého dovede konečně k oltáři.

* Mám tě - uleví se studentovi po získání toužebného stipendia.

* Mám tě - hladí řidič kapotu svého nového luxusního auta.

* Mám tě – konstatuje dítě po objevení kamaráda při hře na schovávanou.

A tak dále a tak dále. K těm dvěma krátkým slůvkům lze přidat ještě třetí, o nic delší:

* Mám tě - rád.

Tohle spojení však už má jeden jediný a jednoznačný význam. Stejně jako když rozšíříme ona dvě základní slůvka o další dvě - na čtyři:

* Mám tě - plné zuby.

Jen doufám, že si to neříkáte o mně po přečtení těchto řádků...