PŘÍHODY strýčka PŘÍHODY (22)

OD DOKTORŮ RADŠI DÁL
Doktoři tu nemoc nazývají odborně skleróza, já jsem si ji sám pro sebe pojmenoval cementóza. Jednoho dne jsem s hrůzou zjistil, že ji mám. Pojal jsem taky podezření, že je asi přenosná.
To bylo tak: Potkal jsem známého, s nímž jsme se neviděli už hodně let. Musel mi připomenout, že se jmenuje Strnad. Já se mu pro jistotu taky představil. Povídali jsme si dlouho a o všem možném, jako dvě klepny na rohu. A ten člověk mě oslovoval pokaždé jinak. Byl jsem u něho postupně Příběh, Historka, Povídka, Událost a já nevím co ještě. Jenže nejhorší bylo, že já na tom byl podobně.
Jméno toho člověka jsem vzápětí zapomněl, postupně ho tituloval Čížek, Ptáček, Sýkora, Hýl a asi taky Kos. Nebylo nic platné, že jsme se vzájemně opravovali. Buďte rádi, že jste u toho setkání nás dvou cementózníků nebyli.
Na druhý den ráno jsem vstal a byl bych na tuhle nepříjemnou záležitost nejspíš zapomněl. Manželka mi připravila vejce natvrdo, já jí za to slušně poděkoval, pak ta vajíčka obřadně políbil a ženu několikrát klepl do hlavy.
Nejprve se zamračila, pak se jí v očích objevila hrůza. Nebo to byl strach? „Příhodo, měl by ses nechat vyšetřit,“ upozornila mě. Doktory rád nemám, ale dostal jsem strach a toho svého tentokrát raději navštívil. Poslechl si mě, jaksi divně se díval a pak vypálil otázku: „Pane Příhodo, pijete? Máte totiž hodně nepravidelný tep.“
Musel jsem se nějak bránit, a tak mu říkám, že z chlastu to být nemůže. Já totiž piju svá pivečka i tu dobroučkou zelenou poměrně dost pravidelně. Dal mi jakési prášky a řekl, ať přijdu za týden. Ještě tentýž večer přede mne manželka postavila špenát.
Prohlížel jsem si tu trávu s odporem. „Jen hezky jez, je zdravý, obsahuje železo,“ dozvěděl jsem se. Rozhodilo mě to. „Železo? Tak si je odevzdej do sběru a mně dej raději kus masa,“ odvětil jsem. Musel jsem ženu ujistit, že jsem u toho doktora skutečně byl a na oplátku od ní vyslechl, že ona taky. U toho svého. Pak se rozbrečela.
„Je to sprosťák. Příhodo, víš, co mi odpověděl, když jsem po něm chtěla radu, co mám dělat s těmi vráskami, které mi rostou na krku jak houby po dešti? To bys nevěřil. Prý mám vyzkoušet rolák!“ vzlykala.
Mám ji moc rád a pochopte, že jsem ji musel nějak uklidnit. „Příběhová,“ povídám jí, „nic si z toho nedělej. Nejlepší je držet se od doktorů co nejdál.“ Vzal jsem ty prášky proti cementóze a hodil je do koše. Vzápětí se ve mně vzbouřila střeva. Tak jsem šel a důkladně si umyl ruce.