Část jedenáctá: AŤ ŽIJE PRVNÍ MÁJ!
Kalendář oznamoval, že je prvního května. „Hubčo, já ti žeknu, že se mi po těch prvomájových průvodech trochu stýská. Bývávala to pžece nepžekonatelná sranda. Hned bych si vzala mávátko a šla znova. Věžíš mi to?“ obrátila se matka Máňa Kundýsková na manžela Huberta.
Ten jen cosi zavrčel a s prachovkou v ruce se dál věnoval své sbírce pokladů nalezených v popelnicích.
V sousedním pokoji se kvůli dnešnímu datu trápila jejich dcera Rozárie. Nakonec to nevydržela a se slzami v očích vtrhla do království bratra Přemka. „Brácho, říká se, že holka nepolíbená na prvního máje uschne. Myslíš, že když mě políbí moje přítelkyně, tak se mi to nestane?“ vyzvídala.
Mladý Kundýsek se na ni udiveně podíval. „Tebe to ještě pořád drží? Ty seš fakt na baby? Lesba?“ ujišťoval se. Uslyšel, že asi jo.
Teď už se Rozárka rozbrečela skutečně a naplno. „To nééé, to nechci,“ fňukala. Pak ji napadla spásná myšlenka. „Tak bys mě mohl políbit ty,“ navrhla bratrovi. Ten se otřásl hrůzou. „Fůůůj. V žádném případě. Nanejvýš políbím tu tvou snoubenku. Teda pokud nevypadá tak jako ty,“ konstatoval Přemek.
Jeho sestra se na něho nenávistně podívala, s hlasitým brekem práskla dveřmi pokoje a byla pryč. Popadla do náruče jezevčíka Pajdu, zavřela se s ním do svého pokoje a dala mu několik pořádných francouzáků. „Seš přece taky kluk a já uschnout nechci,“ vysvětlovala zvířeti, kterému se její počínání ani trochu nelíbilo. Sotva šokovaného psa pustila, bleskově zajel pod postel.
U bytových dveří zařinčel zvonek. Na chodbě stála Mánina sestřenice Břetislava. „Ahoj lidi když nepřijedete vy za mnou musím já za vámi tady máte na dveřích nějaký kosočtverec autobus měl zpoždění řidič byl hulvát vedle mě seděl nějaký strašně smradlavý chlap u nás doma není nic nového tata vás pozdravuje ale nemohl přijet protože ho zase chytl hexnšus,“ chrlila ze sebe neohlášená návštěvnice.
Nekonečnému přívalu jejích slov učinil konec až děda Cyril. Objevil se v předsíni v pyžamu a svátečním saku, v jedné ruce držel velikonoční pomlázku, ve druhé vidličku. „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný, nemáte-li malovaný dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný,“ halekal a s oběma rukama napřaženýma před sebou se hnal k Břetislavě.
Přemek, chystající se jít zabránit uschnutí hned několika svých přítelkyň ze sexuálního deníčku, se neudržel smíchy. „Teto, bacha, děda tě chce píchat! Možná opíchat! Nebo jen mrskat? Zmrskat? Omrskat?“ popadal se mladý knihovník za břicho a ještě před odchodem nasměroval sklerotického divadelního vrátného ve službě zpět do jeho pokoje.
Obě sestřenice i popelář otec Hubert se uchýlili do kuchyně. Břetislava navázala nit svého dědou přetrženého monologu a nepouštěla nikoho ke slovu. Po půlhodině to Huberta přestalo bavit. Zvedl se a zamířil z kuchyně pryč.
Cestou se mu v hlavě amatérského básníka zrodil zbrusu nový verš: Byl první máj, byl lásky čas, už vyschly meze, můžeme zas. Mladým se to snadno říká, mají štěstí z kominíka. V mém případě žádná sláva, může za to Břetislava.
Žádné komentáře:
Okomentovat