Část dvanáctá: PODNIKOVÝ VEČÍREK
Manželé Kundýskovi řešili problém. Seděli naproti sobě u stolu, hleděli střídavě na sebe a na papír ležící mezi nimi. „Žíkáš pžekvapení, ale já ti žeknu, že nic pžíjemného. To tvoje pžekvapení pžece může skončit velmi, velmi nepžíjemně,“ filozofovala manželka, prodavačka Máňa. Hlava rodiny, jejímž krkem často otáčel veškerý zbytek Kundýskovic famílie, se to tentokrát rozhodla vzít pevně do ruky.
„Nechci slyšet žádné řeči. Tím spíš ne nějaké pesimistické,“ prohlásil otec, popelář a amatérský básník Hubert. Aby svá slova ještě víc zdůraznil, vytasil se s veršem, který ho právě napadl: „Večírek je velká sláva, a my na něj půjdeme. A tak nebuď přece kráva, bavit se tam budeme.“
Mánino rozhodování, zda se má urazit nebo ne, přerušila svým příchodem do kuchyně dcera Rozárka. „Ahoj rodino, co se děje? Tváříte se, jako byste právě spolkli žížalu,“ prohlásila při pohledu na rodiče. Její matka několikrát vzdychla. „Ještě to tak. Stačí, že máme jít na popelážský podnikový večírek. Maškarní!“ zdůraznila matka svá slova gestem, jímž nechtě smetla ze stolu nešťastnou pozvánku.
Dcera, učící se na kadeřnici, zatleskala. „To je super! Taťuldo, mám nápad, já se ti o převlek postarám. Půjdeš za Ferdu Mravence. Na hlavě už toho moc nemáš, vytrhám ti zbytek vlasů a nechám dva jako tykadla. Nebo za velblouda. Hlavu úplně dohola a na ní ti udělám kladivem dva pěkné hrby,“ zažertovala.
Setkala se s nepochopením. Otec po ní vystartoval překvapivě tak rychle, že stačila z kuchyně včas zmizet jen se štěstím.
Manželka Máňa ho chvíli pozorovala a najednou radostně vyskočila od stolu. „Už jsem na ten svůj pževlek pžišla. Půjčím si od Rozáry žokejskou čepici a půjdu za žokejku. Ty by sis mohl pžidělat ocas, naučit se ržát a byl bys mým koněm,“ nadhodila.
Manžel se jí vysmál. „Za žokejku, jo? S tou tvou kredenciózní postavou, jo? To už běž radši za pravou blondýnku, to ti bude sedět líp. Vždyť si vzpomeň, jak jsi nedávno chtěla v kině sedět v první řadě jen proto, abys viděla film první,“ uzemnil ji popelář.
Pak pokračoval. „A taky mi neříkej, že nejsi tlustá. Vždyť i doktor ti přece řekl, že ke své váze bys měla být vysoká aspoň tři metry,“ dorazil Hubert nešťastnou manželku slovním úderem do jejího hodně citlivého místa. V tu chvíli ho napadlo, že žena by mohla jít za mamuta a on za jejího lovce, ale vyslovit to nahlas se neodvážil. Bál se, že by nakonec mohla účast na večírku vzdát.
Máňu však něco takového ani nenapadlo. Přišla s dalším nápadem. „Už to mám. Půjdeme každý sám za sebe. Já budu prodavačka, otevžu si tam krámek. S tvými básněmi. Ty budeš básník, jen si musíš někde sehnat požádně velké péro. Aspoň protentokrát,“ vrátila manželovi jedovatě jeho předchozí útoky. Jak řekla, tak se stalo.
Podnikový maškarní večírek absolvovali vcelku bez problémů. Jen s číšníkem měli potíže. Žena ve chvíli, kdy ubrusem utírala talíř připravený na polévku a pikolík ji upozornil, že talíř je čistý. Nemá prý jej zbytečně špinit.
Její manžel zase několikrát marně objednával láhev vína. Když se nakonec rozčílil, číšník zachoval ledový klid. „Pane, o co vám jde? Copak nevíte, že čím starší víno, tím je lepší?“ snažil se své počínání vysvětlit popelářovi. Toho napadlo, že ten člověk je možná za číšníka taky jen převlečený. Podrbal se svým vypůjčeným velkým pérem za uchem, položil je na stůl a vyzval manželku k tanci.
Žádné komentáře:
Okomentovat