Taky se vám to stává? Potkáte člověka, pozdravíte se s ním a vzápětí vám začne vrtat hlavou, kdo to je. Odkud ho vlastně znáte. O co víc přemýšlíte, tím víc možností vás napadá. Jenže ani jedna není ta správná.
Nahlodává to vaše dosavadní přesvědčení o skvělé a dosud bezchybně fungující paměti, nechcete si za žádnou cenu připustit, že jednou ta nemoc zvaná HOSIPA (z lidového HO..o SI PAmatuješ) přijít musí. Proto si před usnutím výrazně zkrátíte noc dalším usilovným přemýšlením, ale stejně na nic nepřijdete. Ten člověk se zkrátka stane vaší noční můrou.
Vím o čem mluvím - vlastně píšu. Mě to poprvé postihlo už kdysi dávno. S hrůzou zjišťuji, že intervaly mezi těmito nepříjemnými případy se rychle a nebezpečně zkracují, navíc nabývají na intenzitě. Tak třeba v pátek. Onen mladší muž, jehož jsem na ulici nedaleko svého pracoviště potkal, mě pozdravil jako první. Já mu slušně odpověděl. Jenže on se zastavil a dal se se mnou do řeči! Zaboha jsem si nevybavil, kdo to je. No uznejte, copak jsem se ho mohl zeptat: "A kterýpak ty vlastně jsi?"
Onen známý-neznámý naštěstí chrlil jednu větu za druhou. Ale ani jejich obsah tu mou pitomou zakrnělou paměť neoživil. Žádný omyl to nebyl, evidentně mě znal. Mně to v hlavě nejprve šrotovalo, pak hučelo, vrzalo, pískalo a nakonec úplně utichlo. Sem tam jsem mezitím prohodil něco jako "no jistě", "rozumím tomu", "taky se mi to stává", popřípadě univerzální, oblíbené a hlavně účinné "je to pravda."
Řeknu vám, trvalo to snad čtvrt hodiny a nebylo mi z toho vůbec dobře. Neulevilo se mi ani po rozloučení. Na jméno toho člověka jsem si nevzpomněl. Po našem pátečním rozchodu, před spaním, po probuzení, včera ani dnes. A tak si říkám, jestli bych si neměl začít pravidelně a často opakovat alespoň svoje jméno. A častěji se dívat do zrcadla. Pro jistotu.
1 komentář:
Ahoj Jardo. Doufám, že se ti to nestane, pokud se setkáme my dva. Ale neboj, radši se představím :-)
Okomentovat