Zmrzačil jsem se. No, uznávám, trošku přeháním. Nezmrzačil, ale dost nepříjemně zranil. Odneslo to moje koleno, mohlo za to kolo a samozřejmě (to přiznávám) především já sám.
Sobotní podvečerní cyklistický výlet k soutoku brněnských řek Svratky a Svitavy začal slibně. Bicykl ani v nejmenším nestávkoval, nic v něm neskřípalo, nevrzalo, přehazovačka taky proti ničemu neprotestovala. Problém nastal po pouhých přibližně dvou kilometrech jízdy. Stačila vteřinka nepozornosti, možná kvůli uspokojení z pěkného počasí, možná proto, že jsem se kromě jiného taky příliš zahleděl vstříc růžové (snad) budoucnosti.
Přední kolo bicyklu zkrátka zajelo tam, kam nemělo. Do koleje už dávno nepoužívané železniční vlečky. Následovalo to, co následovat muselo. Náraz, smyk a pád. Naštěstí jsem se ještě padat neodnaučil. Kolo náraz a pád vydrželo, já taky. Jen z mého částečně spáleného a ještě víc odřeného kolena tekla krev. Hodně.
Partnerčinu nabídku k případnému návratu domů jsem hrdinsky zavrhl. Jsem přece chlap. Bolest v koleně překonalo další šlapání do pedálů a co bych to tajil – taky vidina svlažení hrdla v polovině přibližně dvacetikilometrové plánované trasy. Co na tom, že to byl jen náchodský Primátor u stánku člověka, jenž nejen oblažoval hrdla kolemjedoucích, kolembruslících a kolemjdoucích, ale taky byl vybavený na nejnutnější cyklistické opravy?
Výlet s krvavým kolenem skončil dobře. Dojel jsem, dokonce mi nedělalo problém ani vynést bicykl až na půdu pod střechu domu, do pátého patra. Teprve v neděli ráno, po probuzení, se nabourané koleno ozvalo. Pořádně. Hekal jsem, skřípěl zuby a věřil, že je rozhýbu.
Povedlo se. Teď jen doufám, že po pádu nenabralo vodu z oněch dvou brněnských řek. Voda v koleně je totiž nejhorší strašák mého života. Od doby, kdy jsem hrával závodně fotbal a dva spoluhráče tenhle problém potkal. Voda je sice základ života, ale ta přebývající v jakékoli části lidského těla určitě ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat