Část patnáctá: UŽ TĚ TADY NECHCEME!
Kundýskovi se urazili. Naštvali a řekl bych, že skoro rozzuřili. Na mě. Když jsem k nim šel na návštěvu tentokrát, vyzváněl jsem a bouchal na dveře marně. Nejprve nějakou dobu předstírali, že nejsou doma, pak se z druhé strany zavřených dveří ozval hlas rodinné mluvčí, matky Máni. „Pžíliš to pžeháníš, ty pisálku. Děláš z nás pžíšery, kterým se každý směje. Dovnitž už nikdy nepžijdeš, dveže ti neotevžeme,“ uslyšel jsem.
Skoro mě nepustila ke slovu. Vyčetla mi kde co. Z ní prý dělám hloupou starou nánu, která ani neumí říkat ř. „Ale já pžece žíkám ž, žádné ž. Slyšíš to? Žžžž!“ ozvalo se hodně nahlas za dvežmi. Vlastně dveřmi.
Vodopád ženiných slov nabíral na intenzitě. Sílil a sílil. Z jejího syna Přemysla prý zase dělám proutníka a z dcery Rozárie lesbu. Hrozí, že kvůli mně se jeden neožení a druhá nikdy nevdá. Zastala se dokonce i manžela Huberta, s nímž jsou poslední dobou stále častěji vepři (pardon, ve při). „Místo abys jeho básnické umění obdivoval a chválil, pžedstavuješ ho jako neumětela a blbce,“ vyčetla mi matka Kundýsková.
Nadechl jsem se k obhajobě, jenže zbytečně. Nedala mi sebemenší šanci. „Možná tomu nebudeš věžit, ale rád tě nemá ani ten náš popletený děda. Kdyby uměl mluvit a číst pes Pajda, taky by ti žekl svoje,“ neslo se z druhé strany dveří.
Vzápětí se za nimi ozval zuřivý psí štěkot. „Slyšíš ho? On mi rozumí a souhlasí! Jestli si nás chceš aspoň trochu udobžit, tak utži ten sprostý kosočtverec na dvežích,“ vyzvala mě Máňa.
Chtěl jsem, ale nebylo čím. Po požadavku, aby mi rodinná mluvčí půjčila nějaký hadr, zpozorněla a zbystřila. „Nic takového, jsi pžíliš průhledný. Já otevžu dveže a ty se vetžeš dovnitž,“ odhadla mé úmysly.
Věřte, že mě to už přestávalo bavit. Zvlášť když za dveřmi začal otec Hubert recitovat své další, tentokrát mně adresované verše. Nepublikovatelné. Zveřejnit by se z nich dalo jen pár slov. Třeba dlabe, srabe, dole, vole, anál, kanál, případně na samé hraně slušnosti se pohybující meleš, bereš, sereš.
Vzdal jsem to, otočil se a chtěl bez rozloučení odejít. Vtom jsem si všiml mírně pootevřených dveří sousedního bytu. Vynořila se z nich stařecky vypadající ruka a jednoznačným gestem mě zvala dovnitř.
„Všechno jsem slyšela. Jestli chcete, povykládám vám toho tolik, že o nich můžete klidně napsat román,“ nabídla mi uvnitř důchodkyně a položila přede mě slabé, vyčichlé kafe. Pomluvila sousedy Kundýskovy jednoho po druhém. Dlouze a důkladně, nenechala na nich nit suchou. Jen děda Cyril jejímu slovnímu dešťovému přívalu unikl.
Záhy jsem zjistil proč. „Týrají ho, zavírají, nikam nepouštějí. A víte proč? Jsem vdova a jednou jsem mu nabídla, že může bydlet u mě, že tady se bude mít líp. Sprostě mně vynadali. Tak se jim mstím, jak můžu,“ polaskala očima kus křídy ležící na stole. Pak její pohled zamířil jiným směrem. K bytovým dveřím Kundýskových.
Žádné komentáře:
Okomentovat