Část čtrnáctá: ZPLODILI JSME KRÁLÍKA „Chlapi, možná mi to nebudete věřit, ale my jsme s Máňou doma zplodili králíka,“ upoutal na sebe v hospodě pozornost kolegů z práce už poněkud rozjetý popelář Hubert Kundýsek.
Následovaly udivené pohledy a taky rada, aby už s tím chlastem raději brzdil. „Proč brzdil? Ožralý ještě zdaleka nejsem. A s tím králíkem je to pravda. Ten náš kluk nevezme do huby ani kousek masa, prý se mu nad tím zvedá žaludek. Zato do sebe háže hromady všeho, co má aspoň trochu zelenou barvu, křoupe zelí, pořád se cpe nějakými prý zdravými hmotami. Z toho se zase zvedá žaludek mně,“ svěřil se popelářům amatérský básník.
Kolegy Hubertovy problémy moc nezajímaly. Možná i proto, že jeden z nich přišel s mnohem zajímavější informací. „Tak jsem slyšel, že existuje jakási nová nemoc, na kterou je prý jediný účinný lék. Tuzemský rum,“ šokoval přítomné onen muž. Nejprve mu nevěřili, ale nakonec jeho pádným argumentům podlehli. Dokonce natolik, že se jeden z nich zeptal: „A neslyšels taky, kde by se taková nemoc dala pořídit? Docela by se mi líbila.“
Kundýsek mezitím listoval ve svém nejnovějším přírůstku do své sbírky popelnicových kuriozit, v dnes nalezeném kresleném výtisku Kámásutry. Nadšeně vykřikl a znovu se snažil stočit rozhovor na svého králičího potomka. „Tady to je? Vidíte?“ strkal kolegům popelářům pod nos knížku otevřenou na stránce s polohou nazvanou Králík. „Já už si to sice nepamatuju, ale určitě jsme ji tenkrát s Máňou praktikovali. Nevědomky. A bohužel máme syna králíka,“ konstatoval smutně. Ani tentokrát se s pochopením nesetkal.
Jeho kolegové dali přednost debatě o ženách. Samozřejmě ne o těch vlastních. Kundýsek se stáhl do sebe a v duchu si zarecitoval: Je to problém veliký, zplodit doma králíky. Žádná modrá obloha, na vině je poloha.
Králík, vlastně mladý knihovník Přemysl, se v té samé chvíli snažil šokovat hlavně děvčata na jakémsi mejdanu. „To byste nevěřili, co všechno lidi v knížkách používají jako záložky. V jedné jsem našel například plátek slaniny, v další prezervativ, v jiné zase pramínek vlasů. Nebo to možná vlasy nebyly, jen se jim to podobalo,“ zahleděl se do očí jedné z dívek, která sledovala jeho výklad s neskrývaným obdivem a pootevřenými ústy. Zatraceně pěknými ústy, uvědomoval si Přemek.
Když si ji později odváděl do bytu vypůjčeného za tím účelem od kamaráda, rozhodl se, že si po otcově vzoru taky založí sbírku. Toho, co sice vypadá jako pramínek vlasů, ale vlasy to nejsou.
Žádné komentáře:
Okomentovat