Říká se tomu tuším zapalování lýtek. U mě to začalo, pokud si dobře vzpomínám, v osmé třídě. Spolužačka Naďa byla moc hezká holka. O rok starší než my ostatní, s čímž souvisela i dívčina výrazně větší tělesná vyspělost. Pohled na její dmoucí se ňadra byl něčím úplně jiným než zírání na většinou ploché hrudi ostatních děvčat.
Zamilovali jsme se do ní všichni. A ona to dobře věděla. Pohrávala si s námi jako kočka s myší, využívala toho, ale zásada něco za něco jí byla cizí. Nikomu nedovolila ani ň. Třídní syčák Šmarda to už jednou nevydržel. "Já jí na ně sáhnu a hotovo," rozhodl se. Neuspěl. Naďa svým ostřížím zrakem jeho záměr pro nás zcela nepochopitelně prohlédla. Sotva Šmarda načal pohyb ruky směrem k vytouženým oblým tvarům, dívka ho zarazila. Ranou, jež hrozila snad i zlomeninou.
Abych to zkrátil: Naďa byla zkrátka nedostupná. Mně se podařilo vyměnit si s ní ve škole pár psaníček pod lavicí, dvakrát třikrát se s ní sejít po fotbalovém tréninku na stadionu. Pokus o polibek skončil podobně neúspěšně jako u spolužáka. Jen s tím rozdílem, že ránu ani facku jsem naštěstí nedostal. Na konci deváté třídy jsme se všichni rozprchli a Naďa zmizela kamsi do světa.
Potkal jsem ji zcela náhodou až po mnoha letech. Byla stejně jako já rozvedená a bezdětná. Jakmile to zjistila, zesládla jak med. Po vypití sedmičky vína něžně zavzpomínala na staré dávné školní časy a pak navrhla, že bychom to mohli dát dohromady. Lekl jsem se, cosi zablekotal a rychle zaplatil. Bylo to na mě fakt moc silné kafe.
Později mě párkrát napadlo, že jsem možná udělal chybu. Vždyť kdo by si nepřál alespoň nějaký čas žít se svou první láskou? Jenže vzápětí vždy přišla myšlenka další, evidentně rozumnější: nedělalo by to dobrotu. Naďa totiž měla bezesporu i nadále své tělesné přednosti (a dokonce ještě vyvinutější), ale něco jí - stejně jako už tenkrát ve škole - dál chybělo. City.
A vztah bez citu je jako nedozrálé ovoce. Bez chuti. Navíc většinou už nikdy nedozraje.
Žádné komentáře:
Okomentovat