KDYŽ VÁM UMŘE DÍTĚ

Když se nám před drahnými léty narodil syn, zařadil jsem se do oné početné armády pyšných tatínků, kteří na první pokus zplodili syna. S hrdě vztyčenou hlavou jsem vozil svého potomka v kočárku vstříc očekávaným slovům chvály. Po pravdě řečeno, moc jich ale tenkrát nakonec nebylo.

Uplynuly čtyři roky. A pak se to stalo. Dovolená na Českomoravské vrchovině byla příjemná, téměř idylická. Kluk si na ní do sytosti užíval pohybu i vody. Ale znáte to. Živé dítě neuhlídáte. Stačila chvilka a zmizel. Manželka v chatce šílela a já šel kluka hledat. Po nějaké době jsem ho našel. Hluboko v lese a mrtvého.

Vtom jsem se probudil. Vykoupaný v potu, šokovaný a zároveň šťastný. Byl to jen sen! Tu noc jsem už neusnul. Nešlo to. A problémy mně dělal i zbytek dovolené. Každou noc jsem uléhal se strachem, aby se ten příšerný sen nevrátil, nebo aby se to nedej bože nestalo dokonce ve skutečnosti. Od té doby uplynulo už víc než dvacet let. Ale kdykoli si na tenhle nejhorší sen svého dosavadního života vzpomenu, začne mi běhat mráz po zádech.

Bylo to hrozné. Jenže někteří to mají ještě horší. Jeden z mých bývalých kolegů v práci si taky zakládal na svém synovi. Jediném. S manželkou si ho doslova vymodlili, narodil se jim poměrně pozdě. V sedmnácti u něj lékaři zjistili rakovinu. Bojoval s ní rok. Když jeho skon oznamovali telefonicky matce do její zubní ordinace, pustila sluchátko a ve svém bílém plášti vyběhla do ulic. Nic netušící lidé se po ní ohlíželi a mysleli si, že je bláznivá.

Říká se, že čas vše zhojí. Nemyslím si to. Po své zkušenosti s úmrtním snem z dávné dovolené si dovedu představit, jak je lidem, kteří o dítě přijdou. Takovou bolest ani sebedelší čas zahojit nedokáže.