deníček: OBNAŽOVÁNÍ. CO JE NA TOM ŠPATNÉHO?

Někteří moji známí kroutí nechápavě hlavou. „Divím se ti. Jak se můžeš takhle sebeobnažovat? Proč to děláš?“ ptají se. Mají na mysli právě tenhle, případně můj předchozí blog. Články v něm, které se více či méně týkají mého života, mého soukromí.
Pokaždé je trpělivě vyslechnu, ale zůstávám v klidu. Nediskutuji s nimi, nic jim nevysvětluji, na nic se nevymlouvám. Jen ať se diví, ať jim to vrtá v hlavě dál.
Je to jakási moje hra. Mají mě za pravdomluvného člověka a domnívají se, že všechno napsané jsem bez výjimky zažil či prožil, byť v článcích figurují nejrůznější jména. Jen já ale samozřejmě vím, co je výhradně moje autobiografie, co částečná pravda a co jednoznačná fikce s dosazenými aktéry zrozenými v mé hlavě.
Vždyť kde je psáno, že jsem třeba přišel o panictví právě způsobem popisovaným v jednom z hodně čtených článků? Nebo že moje dětství bylo skutečně tak nádherné a pohodové?
A zase na druhé straně: co když tu svlečenou ženu v protějším okně vůbec nešmíroval dalekohledem nějaký důchodce, nýbrž já? Co když článek o „mluvících“ stěnách vznikl tak, že na nás museli zazvonit sousedé, kterým jsme samou vášní přehlušovali jejich oblíbenou telenovelu?
Ptáte se, proč to dělám? Baví mě psát, pohrávat si se slovíčky a přemýšlet o tom, co by mohlo být zajímavé a čtivé. Nezastírám, že mám radost z toho, když to skutečně čtivé (a čtené) je. Nechci nikoho vodit za nos ani si s ním pohrávat jako kočka s myší. I když někteří si to třeba budou po přečtení těchto řádků myslet.
Jedno je však jisté stoprocentně: tento článek mým určitým sebeobnažením je. To mi snad věříte. Nebo ne?