Část třináctá: TOALEŤÁK A KAPESNÍKY
“Už zase tady není toaletní papír. To si mám pomoct jak umím, nebo co,“ křikem si stěžoval z Kundýskovic intimní místnůstky otec Hubert. Manželka Máňa jen nechápavě zakroutila hlavou.
„To je pžíšerně divné. Pžece jsem ho tam pžed chvílí dávala. A pžed hodinou taky. Pžemku, nemáš nějaké stževní problémy?“ obrátila se na vedle stojícího syna. Mladý knihovník mávl rukou a při odchodu z kuchyně prohodil: „Tady mají problémy snad všichni. Ale ne s vyměšováním, nýbrž s jinou částí svých těl.“
Přemkova poslední slova zaslechla jeho přitloustlá sestra Rozárie, vracející se z venčení jezevčíka Pajdy. „Proč mě zase pomlouvá?“ začala hned mezi dveřmi natahovat moldánky. Pak si zlostně dupla a oznámila, že už to zvíře odmítá venčit sama. „Za poslední týden vykadil pět kapesníků. Všechny byly dědovy. A kdyby vykadil! Měl z nich zácpu. Musela jsem mu pomáhat, tahat je z něj. Fůůůj!“ otřásla se odporem ještě teď. Vzápětí přišla s požadavkem: „Chci změnu. Budeme se při venčení Pajdy střídat.“
Popelář a amatérský básník Hubert, sedící v té malé nevoňavé kukani, hodil požadavek toaletního papíru na chvíli za hlavu. Napadl ho totiž jeden z jeho geniálních veršů: Konec jídla, konec pití, stejně je to všechno k zblití. Žijem jako v Alžíru, budem chodit nad díru a vzdáme se papíru.
Matka Kundýsková se mezitím v kuchyni zamyslela. „Žíkáš dědovy kapesníky? Tak už asi vím, proč jsem ho několikrát pžistihla, jak smrká do rukávu. Zžejmě už žádné kapesníky nemá,“ informovala dceru. Jenže tu dědovo smrkání nezajímalo. „Tak jak to bude s tím venčením našeho nechutného všežravce?“ připomněla svůj požadavek.
Rodička jí chtěla vyjít vstříc a snažila se svolat válečnou poradu. „Pžemku! Hubísku! Pžijďte oba sem!“ zakřičela. Přemek se neochotně přiloudal, z pootevřených dveří záchodu se místo hlavy rodiny pomalu připlížil nevábný puch. „Nemůžu, nemám si čím utřít zadek!“ omlouval svou neúčast otec. Aby přispěl svou troškou do mlýna, snažil se účastníkům venčitelského aktivu poradit.
„Udělejte rozpis. My máme v práci taky detailní plán svozu odpadků. A mě z toho vynechte, následující měsíc mám doma dovolenou. Musím totiž chodit do práce. Vyvážet popelnice s těmi dědovými Pajdou vykaděnými kapesníky,“ upozornil.
K Rozárčině nevoli se však nakonec žádná venčící porada nekonala. Ze dveří svého pokoje vyšel děda Cyril, dlouze a hlučně se vysmrkal do levého rukávu sváteční košile. Pravou rukou pevně svíral vzpírajícího se jezevčíka Pajdu. Zvíře bylo obalené toaletním papírem tak dokonale, že snad ani nemohlo nic vidět. Zato štěkat ano.
„Budou Vánoce! Postavil jsem vám sněhuláka! A dokonce štěká!“ oznamoval radostně děda. O matku Kundýskovou se pokoušely mdloby, syn Přemek propadl v nekončící hurónský smích. Dcera Rozárie sledovala psího sněhuláka nevěřícně a mlčky. Zato z kadibudky se ozvalo Hubertovo radostné zvolání: „Sláva! Toaleťák!“
Jeho manželka Máňa odmotala z psího sněhuláka asi dvoumetrový pás papíru a podala jej popeláři. Ten část použil a na zbytek si zapsal svůj další veršovaný skvost: Ať si slípka co chce kdáká, máme psího sněhuláka. Netaje a neheká, zato si rád zaštěká.
Žádné komentáře:
Okomentovat