Ťukání té slepecké hole se rozléhalo do daleka. Starý muž tam na druhé straně silnice šel po chodníku pomalu a rozvážně. Svou hůlkou kontroloval prostor kolem sebe a krok za krokem se blížil ke křižovatce. Lidé mu uhýbali, někteří se za ním ohlédli. Ze soucitu? Ze zvědavosti? Kvůli něčemu úplně jinému?
Starý slepec došel k přechodu, zastavil se a čekal. Občas kolem sebe zaklepal bílou holí, jeho nevidoucí oči za černými skly brýlí směřovaly tu dopředu, tu doleva a vzápětí zase doprava. Několik mladých baťůžkářů se sluchátky na uších, stojících poblíž slepého starce, o pár kroků poodstoupilo.
Ještě než se na semaforu rozsvítila pro chodce zelená, přibelhala se k přechodu jakási stařenka. Taky o holi. Cosi nevidomému muži řekla, chytila ho za ruku, a pak se spolu vydali přes silnici. Pomalu, pomaloučku.
Semafor už dávno zářil červeně, když ta dvojice s holemi šťastně doplula na druhý břeh silnice. Řidiči v autech kupodivu ani jednou nezatroubili. Zúčastněně a trpělivě čekali, až se silnice před nimi uvolní. Baťůžkáři byli už dávno pryč, v jejich sluchátkách nejspíš zněla další písnička – nebo spíše ono jejich oblíbené duc duc duc, slyšitelné na metry kolem.
Stařenka vypadala poněkud vyčerpaně. Pustila mužovu ruku, znovu mu cosi řekla a chvíli odpočívala. Slepec vděčně postál vedle ní. Pak se oba vydali na cestu. Každý jiným směrem.
Žádné komentáře:
Okomentovat