Onu symbolickou Bránu času postavili v jisté české vesnici na přelomu tisíciletí. Má být jakýmsi pozdravem a odkazem pro příští generace. Tyčí se na břehu potůčku, kousek od silnice. Nechybí v ní ani symbolický pramínek životodárné vody odtékající do potoka. Všimli jsme si jí tenkrát se švagrem na dovolené hned první den – cestou do hospůdky, na osvěžující pivo.
O dva dny později, směřujíce ke stejnému cíli, nás v podvečerním šeru u brány zaujal jakýsi ruch. Dva muži se tam o něčem dohadovali. „Když nemáš na pivo, tak tě pozvu. Ale pod jednou podmínkou,“ zaslechli jsme hlas jednoho. Druhý cosi zamumlal. „Dostaneš ode mne pět piv, když se promočíš touhle branou. Tam a pak zase pěkně zpátky,“ zazněl zvučný hlas prvního. Jeho kamarád znovu cosi zabručel a dal se do díla. Životodárný pramínek v bráně zmohutněl.
„Myslím, že to stačilo. Jdeme,“ zavelel švagr. V hospůdce jsme nestačili dopít ani první pivo, když se v ní objevili ti dva. Chlapi kolem čtyřicítky, rozesmátí a taky žízniví. Půllitry pěnivého moku v nich mizely jeden za druhým. „Tak, a už ti ode mne zbývá jen jedno. Páté,“ upozornil jeden z mužů druhého. „Já vím. Jdu si teď na ně udělat místo,“ zvedl se ze židle.
Jeho kolega na něj zkoumavě pohlédl, potutelně se uculil a pak řekl: „Ale k bráně už nechoď. Žádný bonus nebude. A taky bys to nemusel stihnout.“
Žádné komentáře:
Okomentovat