KDYŽ BULVÁR, TAK BULVÁR

Kdo vlastně jsem? A jaký jsem? Jak se chovám, co je mi cizí a co naopak hodně blízké? Na tuhle myšlenku a taky článek mě přivedla Haniczka v jednom ze svých komentářů pod mými příspěvky na tomhle blogu. Podle ní by prý neuškodilo, kdybych se poodhalil, zmínila se rovněž o bulváru. Tak dobře poslouchejte. Vlastně čtěte.
Jak by se mohlo podle fotografie zdát, je mi něco kolem čtyřiceti. Nebo o nějaký ten rok víc. Ženy se na mě lepí, až je mnohdy nestačím odhánět. Mám atraktivní zaměstnání, vydělávám dost na to, abych se nemusel nějak uskrovňovat. Na co sáhnu, to se mi daří – až mě ta jednoduchost čím dál častěji přestává bavit. Plánuji, že budu pracovat ještě tak nanejvýš pět, šest let a pak si začnu toho svého tučného konta v bance užívat. Nejlépe někde daleko v cizině, kde je levně, teplo a příjemně.
Stačí vám to? Ne, tohle vám stačit určitě nemůže. Ve skutečnosti jsem totiž pětadvacetiletá mladá žena s proporcemi, za nimiž se většina chlapů ohlédne. Mužskou podobu jsem na sebe vzala asi před pěti lety, na chatu. Tenkrát mě to virtuální zahrávání si s jinými lidmi moc bavilo. No vidíte. Vžila jsem se do toho tak, že mi to zůstalo.
Moc toho neumím a ani umět nemusím. Moje skvělá postava s ještě skvělejším rozumem mi otevírá dveře dokořán kamkoliv a ke komukoliv. Chlapi se přede mnou můžou strhat, bojují o mou přízeň jako lvi. Tak proč bych toho nevyužila? Zaměstnání už jsem měla několik, jedno lepší než druhé. Pokaždé jsem je změnila jen proto, že jinde mi nabízeli výrazně víc peněz. Jeden z mých bývalých ctitelů mi dokonce pořídil byt. Ctitel je už dávno kdovíkde, v bytě bydlím dodnes.
Času mám spoustu. Většinu z něj trávím před televizní obrazovkou, u skvělých telenovel. A ten, co mi zbude, využívám psaním na tenhle blog. Jen tak mimochodem: jeho název vymyslel taky jeden z mých bývalých.
Teď už vám to fakt stačit musí. Pokud nevíte, na čem jste, zkuste si nějakou pravdu vybrat. Částečnou nebo úplnou. Tak jako na stránkách pravého českého bulváru.