Bezdomovec Alfréd Jelítko patří mezi lidi, o nichž se říká, že jsou na slovo skoupí. Přesto se nakonec alespoň trochu rozpovídal. O sobě, svých problémech, o svém životě. Zadarmo to nebylo. Jeho monolog stál dvacítku cigaret a jedno krabicové víno.
Lidi nás nemají rádi. Prý jim smrdíme, obtěžujeme je, žebráme. Nechápou, že to nemáme vůbec lehké. Moje kamarádka a teď už vlastně intimní přítelkyně Máňa naopak ty lidi chápe. Tvrdívá: „Kdybych nebyla bezdomovec, nedotkla bych se nás ani rybářským prutem.“
O domov mě tenkrát připravila bývalá žena. Využila mé dobroty a hlouposti. Po rozvodu do mě tak dlouho hučela, abych z našeho bytu vypadl, až jsem to udělal. Byla to chyba. A velká. Naštěstí se ještě najdou hodní lidé. Někteří člověku dají pár drobných, je na pivo a někdy i na krabicové víno.
Hlad taky mívám jen někdy. Ve velkých obchodech dělají naštěstí různé ochutnávky. Stihneme s Máňou pokaždé aspoň pár soust čehokoli, než nás odtud vyženou. Štve mě, jak o nás říkají, že spíme buď pod mostem nebo každý na své lavičce. Není to žádná pravda. Spíme totiž kde se dá, třeba i ve sklepech otevřených domů. Teda když to jde. Takových domů je totiž čím dál míň.
Taky je velký rozdíl mezi jednotlivými ročními obdobími. Zimu nenávidíme, na jaro a léto se moc těšíme. Odporné mrazy jsou ale naštěstí pryč a začíná být teplo. Hurá!
To by bylo asi tak všechno, co vám můžu říct. Vlastně ne. Ještě vám musím povědět o velké tragédii, která se mi včera stala. Stejně jako moji ostatní druhové, i já nosím svůj veškerý majetek v igelitce. Tentokrát jsem ji na chvilku nechal ležet u zdi domu na rohu ulice. Kdosi zavolal policajty, ti asi mysleli, že je v ní bomba nebo co. Přišel jsem o všecko.
Nemáte náhodou někdo volnou igelitku?
Žádné komentáře:
Okomentovat